Je jaro a hubnutí do plavek bude zanedlouho vrcholit. Zástupy žen (i mnohých mužů), urputně se snažících zredukovat větší či menší špíčky různými způsoby. Někdo volí cesty více či méně drastických diet, jiný zvýšením sportovních aktivit, někdo volí různé formy detoxů, někdo tzv. rozumné stravování s počítáním kalorií a spousty dalších postupů.
Neznám ve svém okolí ženu (a velmi málo mužů), která by váhu (nebo svůj tvar) aspoň někdy v životě neřešila – kdo se nesnaží hubnut, snaží se přibrat, ale v součtu jde stále o to samé, určitou nespokojenost se svým tělem. Nespokojenost s tělem, to, že se jeho „majiteli“ nelíbí, jak vypadá, bývá nejčastější motivací k hubnutí mladších věkových kategorií, u těch starších stojí v popředí zdravotní rizika či již přímo zdravotní následky – cukrovka, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, bolesti kloubů ad.
Nabízí se zde tedy obligátní otázka – kdo jsme? Pokud někdo není spokojen se svým tělem, je tedy asi někým jiným, než jen tělo. Opět nás to vrací k pojetí člověka, bytosti, ke které náleží tělo, ale i další aspekty – je v podstatě jedno, zda je nazveme „duše“ a „duch“, nebo nějak úplně jinak. To, že člověk není pouze a jedině svým tělem se myslím shodneme všichni. Toto téma bylo zkoumáno nejvyššími učenci a filozofy od dob starověku (a možná ještě dříve). Odložme tedy jednostranný pohled na hubnutí a přestaňme se na chvíli zabývat příjmem a výdejem energie, alchymií jednotlivých živin a tréninkovými plány. Zkusme zapátrat po prvotní příčině chování, jež tloustnutí podporuje.
Tématem výživy v souvislosti s ostatními složkami lidské bytosti se zabýval např. Spinoza, který zdůrazňuje, že u člověka je vše tělesné zároveň i duchovní a duševní a různé „druhy potravy“ působí vždy na celého člověka. Což znamená také to, že pokud se některého druhu potravy nedostává, musí být nahrazen potravou jinou. Tím se dostáváme k jádru pudla, se kterým jsem se u svých klientů často setkávala v době, kdy jsem vedla kurzy snižování nadváhy – „podvýživa“ v oblasti psychické je dohrazována přemírou živin hmotných – jídlem.
Krásně duševní a duchovní stravu popisuje Irmgard Fuchsová v knize Psychosomatika:
„Dobrá duševní strava se skládá z pestrých lidských vztahů a přátelství, ze schopnosti spolupráce, tolerance, solidarity a velkorysosti, které se projevují formou neustálého dávání a přijímání. Vysoce hodnotnou duchovní stravou rozumíme knihy, hudbu, umění, vědu, filozofii, podnětné rozhovory, které přispívají ke kultivaci člověka tím, že zprostředkovávají sebepoznání a poznání lidí a světa. Pokud je duševní látková výměna omezena nedůvěrou, netrpělivostí, povýšeností a afekty všeho druhu, získává duševní potrava negativní příchuť a stává se spíše brzdou než pobídkou. Je ještě málo známé, že nepřátelský světový názor vede kvůli přísadě nenávisti k „otravě mysli“, která pak může postupně zničit i tělo.
Shrneme-li poznatky filozofů a budeme-li hledat společného jmenovatele pro nemírnost a závislost na jídle, najdeme jako rozhodující motiv duševně-duchovní nehybnost, která s sebou nese nutkavé činnosti a dětinskou naději na jednoduchá a pohodlná řešení životních potíží a úkolů.“
Klasická medicína je proti fenoménu obezity v úzkých. Rostoucí počet obézních na světě již před pár lety předčil počet podvyživených. Dramaticky rostou ekonomické náklady na léčbu onemocnění obezitou způsobených. Klesá kvalita života obézních lidí, klesá jejich produktivita práce a celkově i individuální svoboda a sebeúcta, která s sebou nese obrovské psychické újmy.
V sociální oblasti, tj. v mezilidských vztazích vykazují obézní lidé mnohé shodné znaky. Většinou špatně snáší napětí, jsou netrpěliví, nedůvěřiví, nadměrně pociťují strach, závist a žárlivost, což jsou všechno kvality, které vytváří odstup od ostatních, neuspokojivé vztahy. Tyto aspekty osobnosti jsou často potlačovány a maskovány právě fixací na jídlo a veškeré „machinace“ s ním spojené – hladovění, odpírání si sladkostí a v návaznosti na to přejídání.
Jinými slovy můžeme o obezitě mluvit jako o touze po „větší váze života“ nebo o vytvoření si obrany vůči světu. Nezpochybňuji faktory genetických predispozic, dědičnost „rodinného talíře“, ale i způsob práce s emocemi a vztahy uvnitř rodiny v době dětství. Dle Freudovi psychologie náleží problematika přejídání do tzv. „orálního období“ v raném dětství, jehož potřeby nebyly dostatečně uspokojeny.
Jak tedy obezitu řešit, jak pomoci svým pacientů, jak osvobodit toho hubeného člověka z jeho tukového vězení? Bohužel neexistuje nějaké jednoznačně správné řešení, jak už to u psychosomatických onemocnění bývá. Nejlépe se osvědčuje kombinace změn v životním stylu – ať už se týkají stravy a sportu – s respektující psychoterapeutickou podporou. Stěžejní je aktivita samotného obézního. Díky terapeutickému vztahu lze pracovat i s vlastním sebehodnocením, překonávat v určitém smyslu duševně-duchovní neobratnost a zmírňovat strach ze života.
Krásné jaro a chuť do života vám přeji!
MUDr. Tereza Hodycová
