Mental Health terezaho

Stravou (nejen) proti panické atace

Přestože to na první pohled může vypadat tak, že panická ataka je vyloženě psychický problém, můžeme si pomoci také vhodnou stravou. Neříkám, že pouze změnou stravy se zbavíme panické ataky, ale je střípkem v mozaice, jak se s onemocněním lépe vypořádat.

V posledních letech se intenzivně vědecky bádá o střevním mikrobiomu. Je to partička mnoha různých bakterií, kterých máme ve střevech okolo dvou kilogramů, které výrazně ovlivňují, jak se nám celkově daří a jak se cítíme – a to i psychicky. Převratným objevem bylo, že střevní bakterie vyprodukují většinu nervového přenašeče serotoninu, který v těle máme k dispozici. Serotonin je právě ta látka, která se díky působení moderních antidepresiv více koncentruje v mozku. Tímto mechanismem antidepresiva pomáhají při depresích, úzkostech a také panické poruše.

Vraťme se ale ke střevu. Jak jsme si nyní řekli, většinu serotoninu vyrobí střevní bakterie, takže velmi stojí za to o ně pečovat, aby ho vyráběly dostatek. Následuje otázka, jak o ně pečovat? Samozřejmě záleží na tom, co jíme. Pokud konzumujeme potraviny, které vyvolávají zánětlivou odezvu v těle, střevní bakterie rozhodně také nebudou překypovat zdravím … a naše nálada taky ne. Co tedy bakteriím ve střevě nejlépe nabídnout:

  • Kysané mléčné výrobky (jogurt, kefír): obsahuje tzv. probiotika, neboli zdraví příznivé bakterie, které se pak ve střevě usídlí a pomáhají budovat zdravou rovnováhu.
  • Kysané zelí, kvašená zelenina, fermentované potraviny: jsou velmi cenným zdrojem probiotik. Navíc je v této podobě většina živin lépe vstřebatelná, takže tělo posílíme o potřebné vitaminy a minerály, které pomáhají proti zánětu a tedy kromě jiného ke zdraví střev. Kysaná zelenina obsahuje také vysoký obsah vitaminu K (který jinak ve stravě příliš nemáme) a díky němu pak můžeme vstřebat vitamin D ze stravy (jeho dostatečná hladina brání rozvoji úzkostí a paniky).

Čemu se naopak vyhýbat: alkohol, chemická barviva, jednoduché cukry

  • Vyrovnaná hladina krevního cukru

Při panické poruše je třeba hlídat vyrovnanou hladinu krevního cukru. Výkyvy v hladině krevní glukozy může být spouštěčem panické ataky. Doporučuji tedy do stravy zařazovat spíše složené sacharidy než rychlé cukry, nejlépe zkombinované s bílkovinami. Např. ovesné vločky s jogurtem, celozrnný chléb s tvarohem atd.

Pro správnou tvorbu neuropřenašečů – jak jsem zmiňovala v úvodu, např. onen zázračný serotonin, ale pro dobré psychické zdraví potřebujeme i různé další – je vhodné poslat stravou jednotlivé složky, ze kterých se pak potřebné látky pro tělo mohou tvořit.

  • Listová zelenina: je zdrojem kyseliny listové, která je potřebným stavebním prvkem v chemické struktuře nervových přenašečů.
  • Krůtí prsa: jsou zdrojem tryptofanu, což je další „stavební kámen“.

A co dál? Uvedu příklady potravin, které obsahují látky z prozkoumaným efektem na lepší psychické zdraví.

  • Vysokoprocentní čokoláda: Obsahuje látky, které působí jako přírodní antidepresivum
  • Tučné ryby: Obsahují vysokou koncentraci omega 3 nenasycených mastných kyselin, které nejen, že fungují proti zánětu, ale přímo snižují úzkosti, stejně jako
  • Ořechy, semínka: Kromě vysokého obsahu omega 3 navíc obsahují řadu minerálů, jako je zinek a hořčík, které působí na vyladění nervové soustavy.
  • Vitamin D: nejlepším zdrojem jsou tučné ryby, tresčí játra

Důležité je však dodávat také vitaminy řady B, další spektrum minerálů, které nejlépe doplníme v přirozené, průmyslově neupravované stravě.

Naopak velký pozor na alkohol! Alkohol způsobuje značnou nerovnováhu neurofyziologického prostředí v našem mozku. Úzkostnému člověku, který trpí panickou atakou se může velmi vymstít, protože po krátkodobé úlevě se potíže ještě zhorší kvůli rozkolísání chemických látek v mozku. Nabourávání neurofyziologické rovnováhy vede i ke zkracování intervalů mezi panickými záchvaty a zvyšuje jejich intenzitu.

MUDr. Tereza Hodycová

Mental Health terezaho

Proč vzniká panická ataka

Jdete po ulici po cestě z práce a v hlavě si snažíte sesumírovat, co všechno máte ještě nakoupit. Nechcete na nic zapomenout, hlavně, aby všechno měli. Začnete být nervózní a rozbuší se vám srdce. To vás vyleká, protože váš dědeček zemřel na infarkt. Srdce se rozbuší ještě víc, potíte se, motá se vám hlava. Máte pocit, jako byste se sami sobě ztráceli, realita kolem vás přestává být skutečná. Pocítíte hrůzu, že asi umíráte.

Nějak tak se může projevovat panická ataka, která na rozdíl od záchvatu úzkosti přichází náhle a nečekaně, většinou bez konkrétního podnětu. Nevyzpytatelnost panické ataky z ní dělá ještě většího démona, nejde jí uniknout, vyhnout se, mít nad ní kontrolu. Lidé trpící panickou poruchou (opakovanými panickými atakami) se bojí, kdy zase ataka přijde. Kdo zažil panickou ataku, nikdy na ni nezapomene, ale lze se naučit tyto stavy zvládnout, zmírnit nepříjemné projevy nebo se jich úplně zbavit.

„Svatou trojicí“ v léčbě panické ataky jsou:

  • Techniky zavládnutí nástupu panické ataky
  • Krátkodobá či střednědobá psychoterapie
  • Farmakoterapie (léky)

Zapomínat však nesmíme také na dlouhodobé udržování zdravého životního stylu, respektující přístup k sobě a podporu okolí. O všech výše zmíněných možnostech se rozepíšu v dalších dílech tohoto seriálu o panické atace.

Jsem zastáncem takového toho „klasického“ přístupu, že abych na sobě mohla nějak pracovat, musím rozumět co a jak funguje… vědět o možných souvislostech… třeba ne nijak podrobně, ale aspoň „z rychlíku“. Pojďme se tedy podívat, co může za rozvoj panické poruchy.

Co může za rozvoj panické poruchy?

Obecně můžeme říci, že celkové přetížení psychiky, dlouhodobého psychického vyčerpání. Ataka pak přichází ve chvíli, kdy do nádoby kápne poslední kapka a ona přeteče. Poslední kapkou může být snížení cukru v krvi (hlad), nedostatek spánku, alkohol, sex nebo v noci přechod non-REM do REM fáze spánku. Nejedná se tedy o příčiny, ale až o poslední kapku, která tu celou hrůzu spustí.

Proč tedy dochází k tomu dlouhodobému psychickému vyčerpání, říkáte si. Velmi často za tím stojí nadměrný tlak na výkon, přílišná sebekontrola, vzorce myšlení plné obav a katastrof, perfekcionismus a další. Všechny tyto programy nasedají na určité dispozice v psychice konkrétního člověka spolu s jeho životními zkušenostmi a celkovým zdravotním stavem, který se odráží i v množství neurotransmiterů v mozku. Neurotransmitery jsou chemické látky, které ovlivňují naši náladu a to, jak se psychicky cítíme. Mezi nejznámější patří serotonin a dopamin. Když jich máme dostatek, cítíme se šťastní, pokud nám chybí, je nám zle.

Protože se budeme postupně zaměřovat hlavně na řešení panické ataky, rozdělíme si příčiny na několik skupin – některé jsou lépe ovlivnitelné, jiné méně, a některé vůbec. Nevěšte hlavu, těch ovlivnitelných je stejně více!

  • Dědičnost – přestože se nedědí nějaká konkrétní psychická porucha, získáváme vrozené dispozice snášet psychickou zátěž a stres. Pokud naši předci nebyli vybaveni psychickou odolností, je velmi pravděpodobně, že podobnou křehkost zdědíme i my. Tím více budeme potřebovat zapracovat na zvýšení psychické odolnosti.
  • Podmínky vývoje v dětství – pokud se nám z nějakého důvodu nedostávalo pocitu jistoty a bezpečí v raném dětství, budeme mít větší pravděpodobnost k vzniku úzkostí. Panická porucha je jednou z forem poruchy úzkostné.
  • Životní okolnosti – pokud jsme v permanentním psychickém vypětí, dostaneme se do jakýchkoli životních trablí, kde nevidíme východisko, může to vyústit až ve spuštění panické ataky.
  • Katastrofické scénáře – v KBT (kognitivně-behaviorální terapii se tomu říká kognitivní omyly). Zkrátka, když jsme se naučili přemýšlet tak, že stále „malujeme čerta na zeď“ a tím se dlouhodobě stresujeme.

Cílem jakékoli léčby, ať už to jsou svépomocné techniky, psychoterapie, léky nebo všechno dohromady je začít od toho nejlépe ovlivnitelného, tj. naučit se zvládnout začátek ataky a dále pokračovat k tomu náročnějšímu – přeučení automatických negativních myšlenek, řešení stresorů prostředí, budování psychické odolnosti až k ošetření potenciálních „zásahů“ z dětství (úmyslně nepoužívám slovo „zranění“, protože i mnohem mírnější zážitky mohou u citlivých osob napáchat pěknou paseku).

Technikám zvládání začátku ataky se budu věnovat v příštím článku.

MUDr. Tereza Hodycová

Nezařazené terezaho

Neutíkat před úzkostí

Nad úzkostí z pohledu psychoterapeutky a lékařky bych se mohla zamýšlet z různých úhlů pohledu. Mohli bychom rozebírat neurobiologické souvislosti, psychologické teorie, techniky zvládání emocí a mnohé další (kterým se mimo jiné velmi podrobně věnuji na svých workshopech). Já bych však chtěla rozhled nad problematikou úzkostí rozšířit ještě o společenský a trochu symbolický kontext.

Růst výskytu úzkostí spojuji i s dnešní dobou. Technický pokrok se nás snaží přesvědčit o tom, že není na světě nic, čeho bychom se měli bát. A my jsme mnozí uvěřili tomuto bludu, nebo jsme k tomu byli okolnostmi donuceni a zpohodlněli jsme. Zpohodlněli jsme fyzicky, protože se nemusíme moc hýbat, abychom si obstarali obživu, všude dojedeme autem, na nemoc si vezmeme prášek… ale také jsme zpohodlněli psychicky. Nenaučili jsme se „zdravě“ bát. Máme pocit, že bychom se neměli ničeho bát, protože moderní civilizace přeci všechny hrozby odvrátí – o to více se pak bojíme, když se něčeho začneme bát. Máme pocit, že bychom měli my sami zvládnout cokoli, protože pouze vysoký výkon je to, co se cení. Musíš si věřit, když nemůžeš, přidej plyn, neomezený lidský potenciál a další slogany se zapisují do našeho vědomí.

Kombinací obrovských nároků sama na sebe a na druhé straně civilizační pohodlností se začíná pomyslně zužovat životní prostor. Nejsme zvyklí bojovat a trpět, unést rizika, která přináší přirozený koloběh života, a na druhou stranu se neúměrně honíme za úspěchem ve společnosti. Obě tyto strategie přetěžují psychiku. Nemáme vybudovanou psychickou odolnost unést rizika, ztráty, ohrožení a současně šponujeme naše mentální kapacity k nepřirozeným výkonům, neumíme si odpočinout. Přirovnala bych to k tomu, když by člověk, kterému je zima, šel místo naštípat dříví a zatopit si v kamnech, malovat barvičkami na okno, aby se výhled zdál teplejší.

Úzkost pochází ze slova „úzký“ – někde je málo místa, je zúžený prostor. Někde, kde by měl člověk volně projít, tak se nevejde a zůstane uvězněn. Děje se tak i v oblasti psychiky. Chybí volný průchod energie a dostavuje se úzkost, která stejně jako v případě uvěznění fyzického, generuje chování, jako by šlo o boj o život. Tímto pohledem se ve své psychoterapeutické praxi snažím dívat na příběhy pacientů s úzkostmi. Snažíme se vypátrat, co způsobuje toto zúžení psychického prostoru a co s tím udělat.

Já osobně mám moc ráda analogie z pohádek, které popisují příběhy různých hrdinů, kteří se musí s úzkostí potýkat. Každý princ či princezna je postaven před úkol vypořádat se s něčím, co ji/ho děsí, nebo přinejmenším vzbuzuje obavy. Než je však hrdina připraven postavit se tváří v tvář této hrozbě, musí po cestě nasbírat řadu dovedností nebo kouzelných předmětů, které mu pomohou. A stejně je to i v životě. Aby se člověk mohl postavit tváří v tvář úzkosti, je třeba získat nějaké zbraně, to znamená vlastní kompetence. Prvním krokem je tedy před úzkostí neutíkat, ale přiznat si, že v mém životě opravdu je něco ohrožujícího. Mít odvahu úzkost prožít. Jeden můj klient trpící panickými atakami mi přiznal, že pro něj byl vlastně nejsilnějším terapeutickým momentem moje doporučení zastavit se, když přicházela úzkost a dovolit si, že mu teď bude chvíli opravdu špatně. Taková zkušenost mu dodala sílu, že svoje stavy zvládne.

Jak dále pracuji s lidmi s úzkostmi v psychoterapii? Postupnými krůčky rozkrýváme možnosti, jak si zvětšovat onen pomyslný psychický prostor. Jednou z cest jsou obecně techniky psychohygieny, která se zaměřuje na prožívání teď a tady, zlepšování vnímavosti ke svému tělu, podpora rovnováhy autonomního nervového systému. Zvyšováním psychické odolnosti je člověk lépe připraven čelit zátěži. Na mentální úrovni prozkoumáváme cesty, kde i v úzkosti lze hledat nějakou naději, na co se lze spolehnout. Jak i s vědomím toho nejkatastrofičtějšího scénáře lze nalézt možnost, že by mohlo být lépe. Na sociální úrovni hledáme co nejvíce možných opor ve vztazích, protože vztahy, byť právě ony mohou být zúzkostňujícím tématem, jsou i zdrojem léčení. Pokud někoho mohu obejmout, cítím, že mě má rád, vyslechne mne, pohotovost k úzkostem se snižuje.

Závěrem bych chtěla podotknout, že úzkost, stejně jako fyzická bolest není sama o sobě nemoc, ale signál, že někde něco není v pořádku. Obrací naši pozornost k tématům, která je třeba řešit. Cílem tedy není úzkost odstranit ze života, ale konstruktivně reagovat na to, o čem nás informuje. Jak píše krásně Verena Kast ve své knize Úzkost a její smysl „Dejme vale velikášským fantaziím, že jsme nesmrtelní a přijměme ohroženost života. Opouštějme, co máme opustit! Počítejme s nejistotou, ale přesto nerezignujme. Je to jedna z podob statečnosti. Je to naděje, která počítá s tím nejhorším, a přece věří, že věci mohou dopadnout co nejlépe. Je to klid, jehož základem je důvěra v život.“

MUDr. Tereza Hodycová

Mental Health terezaho

Bojovat za sebe

Věčné téma v historii napříč staletími, napříč živočišnou i rostlinnou říší, napříč veškerými životními tématy.

Téma boje často řeším i se svými klienty, ať už se to týká vztahů nebo boje proti vlastnímu tělu, jeho nedokonalostem či potížím. Většinou jsem zastáncem spíše „mírových“ řešení, ale někdy je zkrátka potřeba si vybojovat své místo na světě. Pokud to člověk pro sebe neudělá, strádá psychicky i fyzicky, můžou se objevit psychosomatická onemocnění. Člověk, který se stále jen někomu přizpůsobuje, vynakládá obrovskou energii, aby odhadl, čím se druhým zavděčit, dělá vše pro to, aby nevznikl konflikt, může velmi ublížit sobě sama.

Mám nemálo klientů, kteří stojí na pokraji psychického zhroucení, trpí migrénami, hučením v uších či dalšími symptomy a přesto se empaticky snaží pochopit všechny a všechno okolo, k obhájení vlastních potřeb nemají odvahu, nebo jim přijde vlastně nepatřičné a sobecké bojovat sám za sebe.

Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Umění války“, která předkládá kousky zachovalých textů čínského vojevůdce Sun Pina. Občas jde mráz po zádech, jak trefně a krátce je schopen popsat základní principy boje. Boje, který je spravedlivý… „I ten, kdo není ctnostný jako pět císařů, nemá schopnosti tří králů a ani není moudrý jako vládce Čou, může říci: „Chci mít dobrou vůli a být spravedlivý, chci se zabývat hudbou a poezií, chci nosit volný šat a vyhnout se každé neshodě a boji.“ Každý takový však musí mít na paměti, že i Jao či Šun takové přání měli. Nemohli jej však uskutečnit. Proto svolali vojsko a postavili se zlu.“ … Přesto varuji, že ten, kdo hledá zalíbení v boji, jistě zahyne, a ten, kdo hledá v boji bohatství, bude pohaněn. Válka a boj nejsou cestou k uspokojení ani k zisku.“

V životě někdy dochází k situacím, kdy je třeba vědomě sebrat odvahu k boji i přes možné ztráty. Zkrátka vzít osud do svých rukou a spravedlivě bojovat na své straně. I když třeba dojde k porážce (ať už to symbolicky vnímáme jakkoli), aspoň má člověk dobrý pocit, že pro to něco udělal.

Přeji hodně odvahy a velkou míru citlivosti, kdy je ten pravý okamžik, kdy už není jiné východisko než spravedlivý boj!
Krásný víkend.
Tereza

Mental Health terezaho

Úzkost z lásky

Úzkosti bývají velmi častou příčinou návštěvy psychoterapeuta a dotýkáme se jí (či spíše potýkáme se s ní) i s mými klienty. To, že nás vztahy dokážou pěkně rozhodit a zúskostnit, je věc většině z nás známá. Chtěla bych vám však dnes nabídnout zajímavý pohled Jungiánské psychoterapeutky Vereny Kast, která krásně popisuje úzkost ze ztráty lásky v té nejobyčejnější podobě.

„Úzkosti z možné ztráty milostných citů se projevují například úzkostí z toho, že si navzájem zlhostejníme. je to úzkost, že naše soužití s člověkem, kterého jsme kdysi tak milovali, nabude nakonec takové kvality, že by bylo možn nahradit ho téměř kýmkoli jiným. Úzkost, že emocionální a sexuální fascinace a inspirace zmizí a nebudou už nikdy k nalezení.

Jsme-li fascinováni druhým a cítíme-li se jím inspirování, jedná se o emoce jako všechny ostatní – přicházejí a odcházejí. My samozřejmě doufáme, že přijdou a neodejdou…

V párové terapii se partnerům říká, že se mají tohoto romantického milostného ideálu vzdát. Pak prý budou moci lépe řešit problémy všedního života a budou realističtější. Nepochybně je pravda, že nároky romantického ideálu na vztah jsou přílišné. Ale je také pravda, že snažit se být jen realističtější a vzdávat se všech idealizací nemusí být žádným skutečným řešením.

Vždyť v lásce se tak či onak musí sejít země s nebem. A příliš mnoho země, nebo dokonce samá země – z toho žádná fascinace nevznikne.“

(Úryvek z knihy V. Kast – Úzkost a její smysl)

Nebe na zemi přeji … aspoň někdy!
Tereza

Mental Health terezaho

Chci ovládat své emoce … opravdu?

Vždy, když za mnou přijde klient poprvé, ptám se, jaká je jeho zakázka – co ode mě/naší spolupráce očekává. Jednou z velmi častých „zakázek“ bývá, že člověk neumí ovládnout své emoce. V duchu si říkám, že to musí být opravdu krutý boj, snažit se ovládat své vlastní emoce…

Zkusme se podívat na emoce jako na určitý šestý smysl. Na rozdíl od zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, které nám dávají vědět, co se děje vně nás samotných, emoce nás informují o stavu uvnitř nás. Pokud by takové informace nebyly důležité, asi by nás matička příroda touto dovedností neobdařila. Jak tedy lze ovládat emoce? … anebo nejprve „Jak lze ovládat zrak?“ Tak třeba… Rozumem, naší moudrou mozkovou kůrou se rozhodneme, že na této kytce nevidíme trny, protože je přeci potřeba ji utrhnout. Když už jsme se takto rozhodli, odhodlaně uchopíme stonek a ejhle… hmat nám jasně sděluje, že to bolí, když se píchneme o trn. Jak to, že naše rozhodnutí nefunguje? Jak to, že když se nám po obrovském úsilí povede ovládnout svůj zrak, že trny nevidíme, stejně nám ublíží?

Anebo ještě jinak. Každý jsme originál a každý máme trochu jinou citlivost jednotlivých smyslů. Někdo má lepší zrak a vidí černou tečku kdesi v dálce, kterou jiný nevidí. Někdo má lépe vyvinutý sluch a slyší vysoké i hluboké tóny, které ostatní neslyší. Stejně to je s chutí či hmatem. Ráda v této souvislosti uvádím příhodu, kdy jsem si sousedům stěžovala, že na zahradě slyším stále nějaké pískání. Ptala jsem se, zda neví, co by to mohlo být. Sousedka odpověděla, že mají na zahradě odpuzovač koček, který vydává nějaké zvuky ve vysokých frekvencích. „To přeci nemůžeš slyšet!“ říkala mi. Jenže já to slyšela. Jak bych si asi tak měla poručit, abych neslyšela – jak ovládnout svůj sluch? Stejné to je s emocemi. Někdo je holt citlivější než jiný a to vůbec neznamená, že je něco v nepořádku.

Svoje klienty proto nabádám, aby svoje emoce přijali, aby jim dopřáli pozornost, zjistili, co jim emoce sdělují. Mám zkušenost u mých klientů, že na řešení svých různých životních trablů jdou rozumem a jsou pak velmi zaskočeni silou svých emocí. Říkají mi: „Ale vždyť já nemám vůbec důvod mít strach… To je přeci nenormální, že mě tahle situace naštvala… Z téhle činnosti bych přeci měl mít radost, ale nemám…“

Emoce mají ovšem ještě jeden významný aspekt. Není to pouze o něčem abstraktním – že se nějak cítíme, ale jedná se o „hmotné“ souvislosti. Co tím myslím? Pokud již pocítíme nějakou emoci, můžeme vzít jed na to, že už se nám v těle rozpoutala hormonální bouře, že se vyloučilo množství chemických látek, které spolu nějak reagují, přináší informace buňkám všech orgánů. A to už opravdu „neukecáme“!

Velmi mě potěšila zpětná vazba od jednoho klienta, že mu pomohlo moje doporučení nebojovat s nepříjemnými emocemi, ale pouze přijmout fakt, že jsou nepříjemné.
Tím vůbec nemyslím to, že bychom se neměli snažit být v pohodě a dobré náladě, někdy to ale zkrátka nejde. Právě zvědomením a přijetím dané emoce, nasloucháním tomuto šestému smyslu, můžeme zjemnit to nepříjemné a neplýtvat energií na boj a ovládání.

Hodně radostných emocí přeji!
Tereza

Mental Health terezaho

Jsem v životě zaseknutý na místě

Nedostatek energie, nedostatek motivace, úzkost, strach anebo všechno dohromady nám může znemožnit uskutečnit naše plány či přání. Cítíme se jakoby zaseklí na místě, stydíme se sami před sebou, odsouváme více či méně podstatné úkoly, marně čekáme, kdy se konečně dostaví příval energie a přitom se bojíme budoucnosti…můžeme se považovat za největší „lůzry“ na světě, protože všichni kolem toho zvládají mnohem mnohem více… to je jen střípek stesků, které slýchám od svých klientů.

Co ale s tím?

Opravdu neuznávám jednoznačné instantní rady a postupy, které fungují na každého. Ne vždy, když si vytyčíme úkol jsme schopni jej splnit, ne vždy to je lenost nebo chorobné odkládání povinností. Někdy nás holt životní situace staví do obrovské ambivalence, kdy váháme a váháme, sbíráme sílu se nějak rozhodnout, nějak se pohnout, ale ono to nejde, ztrácíme smysl svých činností a ne a ne se „zvetit“.

A co když právě tato ambivalence, tato nechuť či odpor k plnění úkolů nás má o něčem informovat, před něčím nás chrání. Bez toho, aniž bychom si odpověděli na takovu otázku je velmi obtížné se pustit do boje se sebou samým a na sílu se přemáhat. Co když je to obava z přetížení, co když je to fyzická bolest, co když jsou to nějaké vzorce chování, které nás psychicky chránily před strádáním v dětství? Na prozkoumání takových otázek je potřeba čas!

Jenže je také potřeba něco udělat, protože z toho „uvíznutí na místě“ můžeme psychicky klesat ještě hlouběji, máme pocit, jako bychom ztráceli prostor k životu. Nemůžeme jen tak ležet v posteli a dumat nad sebou. Anebo můžeme, ale pak už může být jediná cesta ven přes psychiatrické oddělení.

Proto moje základní doporučení klientům v podobné situaci je dělat aspoň něco. Pokusit se odhalit oblasti života, které aspoň nějak fungují. Uvařit si jídlo je činnost, která dává jednoznačný smysl, uklidit si doma, protáhnout se, jít na procházku, podepsat dětem úkoly… cokoli, co s hlavním problémem vůbec nesouvisí, ale jsme si jistí, že tohle ještě zvládneme. Krůček po krůčku pomáhá každá taková činnost rozšířit životní prostor, získat zpátky svoji sebedůvěru, svoje kompetence ovlivnit svůj život.

MUDr. Tereza Hodycová

Nezařazené terezaho

Jen tak sedět u vody

Když vedu workshopy ve firmách nebo při individuálních konzultacích, tak se setkávám s profesně vysoce postavenými lidmi, kteří jsou velmi úspěšní, ale nějak jim už v tom „kalupu“ docházejí síly. Možná je to náhoda, ale spíš si to nemyslím – velmi často těmto lidem přináší psychickou úlevu představa, že sedí někde u vody a nemusí vůbec nic… jen sedět a pozorovat hladinu… V reálném životě na takové věci samozřejmě nemají čas, ale ve své fantazii se takovou představou doslova opájí.
Mohli bychom takové představy analyzovat, interpretovat, že voda může symbolizovat naše nevědomí nebo mateřský princip a tak dále.


Dnes jsem ale spíš přemýšlela o tom (sedíc u vody), jak je smutné, že si někdo takový zážitek opravdu nedokáže dopřát. Na kdy jako ten svůj život a propojení se svou duší odkládá???
Bylo opravdu krásně, zajela jsem si zaplavat (jen na chvilku – moc dlouho v té studené vodě zatím ještě nevydržím) a potkala jsem dvě starší paní, které si pomalinku plavaly podél břehu rybníka a u toho si povídaly. Pak se na břehu osušily a oblékly a zůstaly sedět na břehu. Dýchlo to na mě takovým klidem a pohodou, tak jsem si taky sedla na břeh kousek dál a koukala se na hladinu. Taková, řeknete si, blbost – a co se tam děje věcí – jak vítr čeří hladinu, jak se v ní odráží slunce a jiskří to, jak vyskakují ryby nad vodu, jak šustí spadlé listy a pak se pomalinku pohupují než klesnou ke dnu… a to jsou přesně ty chvíle, kdy jakoby se čas zastavil…


Krásný nadcházející víkend!


MUDr. Tereza Hodycová

Mental Health terezaho

Touha po dokonalosti

Spousta z nás po ní touží. A čím více nám na ní záleží, tím více vnímáme rozdíl mezi skutečným stavem věcí a naší iluzí, jak by to mělo vypadat dokonale. Je však zajímavé se zamyslet nad tím, kdo určil, co je dokonalé a co není. Kdo určil, jak přesně má vypadat dokonalost?

Na mých workshopech si občas povídám s účastníky o tom, jak mi přijde důležité přijímat sám sebe takového jaký je… protože, kdo to za vás má jako udělat, že … v psychoterapii je téma bezpodmínečného přijetí jedno veliké slzavé údolí, ale to nyní rozebírat nechci. Shrnu to pouze tak, že je lidskou přirozeností toužit po tom, aby nás někdo miloval bez výhrad… a tak nějak automaticky to očekáváme od rodičů – hlavně matky… a ne vždy ( = téměř nikdy) se to úplně podaří. A tak velmi záhy zjišťujeme, že je třeba si takovou lásku zasloužit. Postupně objevujeme postupy, které zabezpečují, že se to více či méně daří… a když se daří méně u rodičů, o to více se snažíme se zalíbit kamarádům, partnerům, společnosti… snažíme se být lepší a lepší, aby nás měli lidi rádi! Protože ze zkušenosti moc dobře víme, že kdybychom byli „jen“ takoví, jací jsme, lásku si přeci nezasloužíme. Frčíme v kolotoči pocitů nedostačivosti a na druhé straně tvrdé práce, perfekcionismu, strachu z chyb a sebezlepšování k vysněné dokonalosti. Tato hra se dá hrát poměrně dlouho, ale vyhrát se nedá…

Nechci nikoho nabádat, aby na sobě přestal pracovat a rozplynul se ve sladkém nicnedělání. Jen chci říci, že přeci v životě nejde o to být dokonalejší, ale šťastnější… a člověk, který není ochoten přijmout svoje nedokonalosti a mít se rád takový, jaký je, šťastný být nemůže. V psychoterapii přichází velmi silné momenty při otázce: „A kdo tedy vlastně jste?“ … a řekněme si popravdě, kdo z nás to vlastně ví? Není tedy náhodou mnohem důležitější hledat a objevovat různé stránky sebe sama než se hnát za iluzí dokonalosti?

Nemám jednoznačnou odpověď! Není to tak dávno, kdy mi jedna známá sdělila: „ty mě tak se*eš, jak seš furt tak dokonalá“ … jaká úleva, když v takových chvílích člověk uklidní srdeční frekvenci, přestane řešit, jak tedy být „dokonale nedokonalý“ a řekne si „jdi mi k šípku“…

A navíc je teď doba, kdy jsou keře doslova obsypané šípky. Tak až vás přepadne nutkavá touha na sobě pracovat kvůli někomu nebo něčemu, projděte se kolem lesa a nasbírejte si hrst šípků na čaj. Udělá vám to dobře .
MUDr. Tereza Hodycová

Nezařazené terezaho

Jak u mě probíhá psychoterapie?

Komu může psychoterapie pomoci?

Psychoterapie není pouze o řešení psychických problémů, ale pomáhá při vlastním osobním rozvoji, kdy člověk lépe poznává sám sebe, stává se sebe-vědomější, lépe zvládá svoje emoce a není pak tolik závislý na hodnocení druhých. Specifickou oblastí je psychoterapie psychosomatická, která se snaží o nalézání souvislostí mezi psychickým stavem a fyzickým onemocněním, které pak následně dokáže zmírnit či zcela vyřešit. V jakých situacích tedy může být přínosné vyhledat psychotarapeuta?

osobní problémy

  • „Mám nízké sebevědomí.“
  • „Mám slabou vůli, nedokážu se ovládat.“
  • „Jsem dlouhodobě ve stresu, bývám často nervózní.“
  • „Mám nedostatek životní energie.“
  • „Lehce podlehnu vlivu druhých, dlouze řeším, co si o mě druzí myslí.“

problémy v profesním životě

  • „Jsem přepracovaný a pod tlakem.“
  • „Mám trému z vystupování na veřejnosti.“
  • „Mám strach ze selhání.“
  • „Špatně se soustředím, mám problém s učením.“
  • „Nedokážu se „prodat“ a obhájit svůj názor.“

psychické problémy

  • „Mám úzkosti, strachy, deprese, panické ataky.“
  • „Prožívám smutek po ztrátě blízké osoby.“
  • „Neumím zvládat svoje emoce.“
  • „Ztrácím smysl života a své práce.“
  • „Neumím se vyrovnat se svou minulostí nebo prožívám silné obavy z budoucnosti.“

problémy v mezilidských vztazích

  • „Mám dlouhodobé neshody s partnerem.“
  • „Rozpadl se mi vztah – rozchod, rozvod.“
  • „Vím, že jsem v toxickém vztahu ale nevím, co mám dělat.“
  • „Nezvládám výchovu svých dětí.“
  • „Řeším dlouhodobé spory v rodině.“

zdravotní problémy (psychosomatika)

  • stres, chronická únava
  • bolesti pohybového aparátu, hlavy, migrény, poruchy spánku
  • obezita, trávicí a kožní obtíže
  • vysoký krevní tlak, bušení srdce
  • alergie a autoimunity
  • opakovaná infekční onemocnění
  • chronické vyrážky, exémy
  • gynekologické potíže, otěhotnění

Krokem číslo jedna je objednat se na první setkání

Nejprve je nutné si domluvit termín sezení – objednací doby mívám do dvou týdnů. Objednání může proběhnout buď telefonicky na moje telefonní číslo + 420 604 520 865 nebo emailem na terezahodycova@gmail.com.

Krokem číslo dva je dorazit na první setkání

Na prvním sezení zjišťuji s čím přicházíte, s čím potřebujete pomoci a jaká jsou vaše očekávání od terapie. Podrobně vysvětluji způsob svojí práce, který vychází z dynamických směrů analytické psychologie. To znamená, že rozkrýváme souvislosti mezi různými naučenými programy v mozku z naší minulosti a zkoumáme jak je přetvořit nebo alespoň lépe pochopit, aby do budoucna fungovaly spíše v náš prospěch, než naopak.

Také se domluvíme na frekvenci setkávání – zda bude 1x do týdne nebo méně často, podle vašich potřeb a očekávání. Nastíním možnosti a metody, jakým způsobem budeme pokračovat.

Krokem číslo tři je pravidelné docházení na terapii

Počet sezení je různý a opět závisí na vašich potřebách a očekáváních. Psychoterapie je založena na rozhovoru, který doplňuji prací s obrázkovými kartami, figurkami, sandspielem, aktivní imaginací, autogenním treningem a dalšími. Cílem je navázat komunikaci s vlastním nevědomím (podvědomím), lépe vnímat svoje tělo a jeho pocity, dostávat se do kontaktu s intuicí. Na závěr každého sezení zhodnotíme klíčové body a témata dnešního rozhovoru a domluvíme se na příštím termínu sezení.

Ráda Vám budu nápomocna při řešení aktuálních trablí, pokud chcete moji službu využít!

MUDr. Tereza Hodycová