Kozlík pro lepší spánek a mírnění úzkosti

Kozlík lékařský (Valeriana officinalis) je další bylinkou, která může s úspěchem posloužit u mírnění úzkostí, uvolnění těla, zlepšení usínání a kvality spánku. Někdy se mu říká přírodní diazepam. Používá se ve formě sušeného kořene (na přípravu čaje) nebo alkoholové tinktury (extrakt).

Kozlík nezpůsobuje návyk

Stejně jako u třezalky, o které jsem psala minule, můžete se setkat v médiích s varováním před nežádoucími účinky. Dokonce se občas dočtete o tom, že je kozlíkový extrakt návykový a neměl by se tedy užívat déle než 3 dny. Nechci použít sprosté slovo, ale tak to opravdu není! Dokonce ani samotné benzodiazepiny (léky na mírnění úzkosti, jako je Lexaurin, Neurol, Rivotril a další) nejsou schopny vytvořit návyk během několika dnů. Avšak, pokud někdo užívá benzodiazepiny dlouhodobě – měsíce nebo roky – dochází při vysazení k vážným abstinenčním příznakům. A teď to bude zjímavé!!! Tramtararáááá … Na zmírnění abstinenčních příznaků se právě může použít kozlíkový extrakt (1).

Přestože nejsou zdokumentovány časté nežádoucí účinky, popisují se (snad aby řeč nestála) vzácný výskyt bolestí hlavy, břicha nebo závratě a nespavost (2). Nechci být ironická, ale schválně, kdo čte příbalové letáky s nežádoucími účinky třeba u Ibuprofenu nebo Paralenu?

Kozlík nezpůsobuje malátnost po probuzení

Podívejme se také na popsané lékové interakce. Kozlík se nesmí užívat společně s barbituráty (léky na spaní), benzodiazepiny (to jsou ty výše zmíněné léky na úzkost) nebo dalšími tlumícími látkami, protože by pak způsobovaly přílišnou ospalost. Pokud pominu fakt, že kozlík užívají právě lidé, kteří mají problémy se spánkem (potřebují být ospalí) a většinou se situaci snaží řešit jinak než léky, jistě je třeba na toto dát pozor. U kozlíku se oproti jiným „lékům na spaní“ neprojevuje malátnost po probuzení a tzv. „kocovinový efekt“ (3).

Látky z kozlíku zvyšují koncentraci tlumícího neuropřenašeče v mozku

A teď konečně k tomu, jak tedy vlastně účinkuje. Pokud jste četli můj článek o třezalce, vysvětluji v něm laicky neurofyziologii v mozku. Chemické látky, kterými se nervová soustava dorozumívá (neuropřenašeče), přirovnávám k psaníčkům, enzymy odbourávající tyto látky ke skartovačkám. Jedním z takových psaníček je i kyselina gamaaminomáselná (GABA), která má tlumivý vliv na mozkovou činnost. Jednak je nutná pro to, aby člověk usnul, ale také na to, aby v bdělém stavu cítil klid a ne nervozitu a úzkost. Koncentraci GABA v mozku zvyšuje např. alkohol a cíleně také benzodiazepiny. Bohužel u obou zmíněných dochází za nějakou dobu k návyku a nutnosti zvyšování dávek. Účinné látky kozlíku (flavonoidní glykosidy a  kyselina valerenová) brání rozkladu GABA, zablokuje tedy pomyslnou skartovačku psaníček, která mohou dál přenášet v mozku informaci o tom, že je všechno v klidu a pohodě, člověk se nemusí bát usnout.

Další oblasti, kde kozlík pomáhá:

  • Mírnění menstruačních obtíží
  • Syndrom neklidných nohou
  • ADHD
  • Parkinsonova choroba

Kozlík jako čaj nebo tinktura

Obvykle doporučovaná dávka extraktu (tinktury) je 50–100 mg podávaná 2–3× denně v indikacích proti úzkosti, popřípadě jednorázová dávka 150–300 mg extraktu asi 45 minut před spánkem. V případě použití sušeného kořene by se dávka měla pohybovat mezi 1 a 2 g. Předávkování je popisováno při užití více než 18g kořene.

Pokud tedy chcete na úzkost nebo lepší usínání zkusit nějakou podporu jinou než „prášek“, může být kozlík tou správnou volbou… a kočky se kolem vás budou motat a závidět – kozlík jim totiž náramně voní 😊

  1. https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0278584601003050?via%3Dihub
  2. S. Department of Health and Human Services, National Center for Complementary and Integrative Health. Valerian. Updated September 2016
  3. Cass H. Herbs for the Nervous Systém: Ginkgo, Kava, Valerian, Passionfl ower. Seminars in Integrative Medicine 2004; 2: 82–88.

Stravou (nejen) proti panické atace

Přestože to na první pohled může vypadat tak, že panická ataka je vyloženě psychický problém, můžeme si pomoci také vhodnou stravou. Neříkám, že pouze změnou stravy se zbavíme panické ataky, ale je střípkem v mozaice, jak se s onemocněním lépe vypořádat.

V posledních letech se intenzivně vědecky bádá o střevním mikrobiomu. Je to partička mnoha různých bakterií, kterých máme ve střevech okolo dvou kilogramů, které výrazně ovlivňují, jak se nám celkově daří a jak se cítíme – a to i psychicky. Převratným objevem bylo, že střevní bakterie vyprodukují většinu nervového přenašeče serotoninu, který v těle máme k dispozici. Serotonin je právě ta látka, která se díky působení moderních antidepresiv více koncentruje v mozku. Tímto mechanismem antidepresiva pomáhají při depresích, úzkostech a také panické poruše.

Vraťme se ale ke střevu. Jak jsme si nyní řekli, většinu serotoninu vyrobí střevní bakterie, takže velmi stojí za to o ně pečovat, aby ho vyráběly dostatek. Následuje otázka, jak o ně pečovat? Samozřejmě záleží na tom, co jíme. Pokud konzumujeme potraviny, které vyvolávají zánětlivou odezvu v těle, střevní bakterie rozhodně také nebudou překypovat zdravím … a naše nálada taky ne. Co tedy bakteriím ve střevě nejlépe nabídnout:

  • Kysané mléčné výrobky (jogurt, kefír): obsahuje tzv. probiotika, neboli zdraví příznivé bakterie, které se pak ve střevě usídlí a pomáhají budovat zdravou rovnováhu.
  • Kysané zelí, kvašená zelenina, fermentované potraviny: jsou velmi cenným zdrojem probiotik. Navíc je v této podobě většina živin lépe vstřebatelná, takže tělo posílíme o potřebné vitaminy a minerály, které pomáhají proti zánětu a tedy kromě jiného ke zdraví střev. Kysaná zelenina obsahuje také vysoký obsah vitaminu K (který jinak ve stravě příliš nemáme) a díky němu pak můžeme vstřebat vitamin D ze stravy (jeho dostatečná hladina brání rozvoji úzkostí a paniky).

 

Čemu se naopak vyhýbat: alkohol, chemická barviva, jednoduché cukry

 

  • Vyrovnaná hladina krevního cukru

Při panické poruše je třeba hlídat vyrovnanou hladinu krevního cukru. Výkyvy v hladině krevní glukozy může být spouštěčem panické ataky. Doporučuji tedy do stravy zařazovat spíše složené sacharidy než rychlé cukry, nejlépe zkombinované s bílkovinami. Např. ovesné vločky s jogurtem, celozrnný chléb s tvarohem atd.

 

Pro správnou tvorbu neuropřenašečů – jak jsem zmiňovala v úvodu, např. onen zázračný serotonin, ale pro dobré psychické zdraví potřebujeme i různé další – je vhodné poslat stravou jednotlivé složky, ze kterých se pak potřebné látky pro tělo mohou tvořit.

 

  • Listová zelenina: je zdrojem kyseliny listové, která je potřebným stavebním prvkem v chemické struktuře nervových přenašečů.
  • Krůtí prsa: jsou zdrojem tryptofanu, což je další „stavební kámen“.

 

A co dál? Uvedu příklady potravin, které obsahují látky z prozkoumaným efektem na lepší psychické zdraví.

  • Vysokoprocentní čokoláda: Obsahuje látky, které působí jako přírodní antidepresivum
  • Tučné ryby: Obsahují vysokou koncentraci omega 3 nenasycených mastných kyselin, které nejen, že fungují proti zánětu, ale přímo snižují úzkosti, stejně jako
  • Ořechy, semínka: Kromě vysokého obsahu omega 3 navíc obsahují řadu minerálů, jako je zinek a hořčík, které působí na vyladění nervové soustavy.
  • Vitamin D: nejlepším zdrojem jsou tučné ryby, tresčí játra

 

Důležité je však dodávat také vitaminy řady B, další spektrum minerálů, které nejlépe doplníme v přirozené, průmyslově neupravované stravě.

Naopak velký pozor na alkohol! Alkohol způsobuje značnou nerovnováhu neurofyziologického prostředí v našem mozku. Úzkostnému člověku, který trpí panickou atakou se může velmi vymstít, protože po krátkodobé úlevě se potíže ještě zhorší kvůli rozkolísání chemických látek v mozku. Nabourávání neurofyziologické rovnováhy vede i ke zkracování intervalů mezi panickými záchvaty a zvyšuje jejich intenzitu.

V příštím díle se zaměřím na další oblasti životního stylu, kterými můžeme zlepšit psychickou odolnost.

Proč vzniká panická ataka

Jdete po ulici po cestě z práce a v hlavě si snažíte sesumírovat, co všechno máte ještě nakoupit. Nechcete na nic zapomenout, hlavně, aby všechno měli. Začnete být nervózní a rozbuší se vám srdce. To vás vyleká, protože váš dědeček zemřel na infarkt. Srdce se rozbuší ještě víc, potíte se, motá se vám hlava. Máte pocit, jako byste se sami sobě ztráceli, realita kolem vás přestává být skutečná. Pocítíte hrůzu, že asi umíráte.

Nějak tak se může projevovat panická ataka, která na rozdíl od záchvatu úzkosti přichází náhle a nečekaně, většinou bez konkrétního podnětu. Nevyzpytatelnost panické ataky z ní dělá ještě většího démona, nejde jí uniknout, vyhnout se, mít nad ní kontrolu. Lidé trpící panickou poruchou (opakovanými panickými atakami) se bojí, kdy zase ataka přijde. Kdo zažil panickou ataku, nikdy na ni nezapomene, ale lze se naučit tyto stavy zvládnout, zmírnit nepříjemné projevy nebo se jich úplně zbavit.

„Svatou trojicí“ v léčbě panické ataky jsou:

  • Techniky zavládnutí nástupu panické ataky
  • Krátkodobá či střednědobá psychoterapie
  • Farmakoterapie (léky)

Zapomínat však nesmíme také na dlouhodobé udržování zdravého životního stylu, respektující přístup k sobě a podporu okolí. O všech výše zmíněných možnostech se rozepíšu v dalších dílech tohoto seriálu o panické atace.

Jsem zastáncem takového toho „klasického“ přístupu, že abych na sobě mohla nějak pracovat, musím rozumět co a jak funguje… vědět o možných souvislostech… třeba ne nijak podrobně, ale aspoň „z rychlíku“. Pojďme se tedy podívat, co může za rozvoj panické poruchy.

Co může za rozvoj panické poruchy?

Obecně můžeme říci, že celkové přetížení psychiky, dlouhodobého psychického vyčerpání. Ataka pak přichází ve chvíli, kdy do nádoby kápne poslední kapka a ona přeteče. Poslední kapkou může být snížení cukru v krvi (hlad), nedostatek spánku, alkohol, sex nebo v noci přechod non-REM do REM fáze spánku. Nejedná se tedy o příčiny, ale až o poslední kapku, která tu celou hrůzu spustí.

Proč tedy dochází k tomu dlouhodobému psychickému vyčerpání, říkáte si. Velmi často za tím stojí nadměrný tlak na výkon, přílišná sebekontrola, vzorce myšlení plné obav a katastrof, perfekcionismus a další. Všechny tyto programy nasedají na určité dispozice v psychice konkrétního člověka spolu s jeho životními zkušenostmi a celkovým zdravotním stavem, který se odráží i v množství neurotransmiterů v mozku. Neurotransmitery jsou chemické látky, které ovlivňují naši náladu a to, jak se psychicky cítíme. Mezi nejznámější patří serotonin a dopamin. Když jich máme dostatek, cítíme se šťastní, pokud nám chybí, je nám zle.

Protože se budeme postupně zaměřovat hlavně na řešení panické ataky, rozdělíme si příčiny na několik skupin – některé jsou lépe ovlivnitelné, jiné méně, a některé vůbec. Nevěšte hlavu, těch ovlivnitelných je stejně více!

  • Dědičnost – přestože se nedědí nějaká konkrétní psychická porucha, získáváme vrozené dispozice snášet psychickou zátěž a stres. Pokud naši předci nebyli vybaveni psychickou odolností, je velmi pravděpodobně, že podobnou křehkost zdědíme i my. Tím více budeme potřebovat zapracovat na zvýšení psychické odolnosti.
  • Podmínky vývoje v dětství – pokud se nám z nějakého důvodu nedostávalo pocitu jistoty a bezpečí v raném dětství, budeme mít větší pravděpodobnost k vzniku úzkostí. Panická porucha je jednou z forem poruchy úzkostné.
  • Životní okolnosti – pokud jsme v permanentním psychickém vypětí, dostaneme se do jakýchkoli životních trablí, kde nevidíme východisko, může to vyústit až ve spuštění panické ataky.
  • Katastrofické scénáře – v KBT (kognitivně-behaviorální terapii se tomu říká kognitivní omyly). Zkrátka, když jsme se naučili přemýšlet tak, že stále „malujeme čerta na zeď“ a tím se dlouhodobě stresujeme.

Cílem jakékoli léčby, ať už to jsou svépomocné techniky, psychoterapie, léky nebo všechno dohromady je začít od toho nejlépe ovlivnitelného, tj. naučit se zvládnout začátek ataky a dále pokračovat k tomu náročnějšímu – přeučení automatických negativních myšlenek, řešení stresorů prostředí, budování psychické odolnosti až k ošetření potenciálních „zásahů“ z dětství (úmyslně nepoužívám slovo „zranění“, protože i mnohem mírnější zážitky mohou u citlivých osob napáchat pěknou paseku).

Technikám zvládání začátku ataky se budu věnovat v příštím článku.

Hořčík a prevence úzkostí

Nervozita, úzkosti, panické ataky… to všechno jsou potíže, které zhoršuje chronický stres, přetížení a hektický životní styl. Ve své praxi se s klienty zaměřuji často na různé typy relaxačních technik a psychoterapeutickou práci. Neměli bychom však zapomínat na to úplně nejjednodušší, co může každý ovlivnit sám a lehce si dopřát „léky“ v té nejpřirozenější podobě….

A tím je …. Strava!

Stravě a jejímu vlivu na úzkostné poruchy bychom se mohli věnovat poměrně dlouze, stejně jako dalším „vychytávkám“ životního stylu jako je spánek, pohyb v přírodě nebo otužování. Nyní bych se ráda zaměřila na známý minerál hořčík. S trochou nadsázky by se dalo říci hořčík nad zlato. Jak ale dobře víme, v našem těle vše se vším souvisí a bylo by naivní si myslet, že pojídáním hořčíku zmizí všechny naše problémy a rozplyneme se v pocitu nekončící blaženosti. Velký vliv hořčíku na naši psychiku (a nejen na ni!) se mu však musí nechat!

 

Vliv hořčíku na psychiku člověka

Zjistilo se, že hořčík hraje tzv. modulační roli v nervovém systému. To znamená, že ovlivňuje činnost nervů. A to jak činnost těch periferních, např. inervujících svaly (prevence křečí díky užívání hořčíku je dlouho známá), tak i centrálního nervového systému. Jednoduše řečeno, hořčík pomáhá udržet déle aktivní tzv. hormony štěstí v mozku (…poznámka pro vědecké fajnšmekry: brání zpětnému vychytávání neurotransmiterů). Díky tomu má člověk lepší náladu, je odolnější vůči stresu. Někteří autoři uvádí, že pokud někdo užívá antidepresiva, měl by současně doplňovat i hořčík, který vlastně posílí jejich účinek. Podle nedávných výzkumů má hořčík i velký vliv na střevní mikrobiom a ten zase na psychiku člověka.

Kromě vlivu na psychiku a nervy má hořčík svoji funkci ve většině metabolických procesů v těle – ovlivňuje na 300 různých enzymů. Zkoumaná je jeho funkce v rozvoji diabetu a srdečně-cévních onemocnění, vzniku zánětu či osteoporózy.

 

Hořčíku máme zkrátka nedostatek

Je poměrně těžké přesně identifikovat nedostatek hořčíku, protože se v rutinních laboratorních testech krve nevyšetřuje. A i když se vyšetří, jsou hodnoty těžce interpretovatelné. Hořčík je totiž hlavně uložený ve tkáních, nikoli v krevní plasmě. Prakticky řečeno – pokud nám vyjde po cíleném vyšetření hladiny hořčíku v krvi jeho nízká hodnota, pravděpodobně budeme trpět deficitem hořčíku. Pokud nám vyjde hodnota normální, můžeme mít nižší zásoby ve tkáních, aniž se to na laboratorním výsledku projeví. V indikovaných případech se proto provádí stanovení obsahu hořčíku v červených krvinkách – to ale rozhodně nepatří mezi rutinní laboratorní vyšetření. Zkoumala se však strava dospělé „západní“ populace, která hořčíku dodává nedostatek (snižuje se jeho obsah v půdě vlivem dusíkatých hnojiv, v potravinách se hořčík ničí průmyslovým zpracováním). Navíc vlivem přemíry cukrů a tuků ve stravě klesá vstřebatelnost hořčíku ve střevě. Odhaduje se, že minimálně třetina dospělé české populace trpí nedostatkem hořčíku.

Nedostatek hořčíku se může projevovat kromě nervozity, špatné nálady, sklonu k úzkostem také svalovými křečemi, ztuhlostí, častými bolestmi hlavy, migrénou, poruchami paměti a soustředění, srdečními arytmiemi, tlakem na hrudi i poruchami dechu nebo také střevními potížemi a bolestmi žaludku. Symptomů je tolik, že je velmi obtížné určit medicínskou diagnózu –  ta se vlastně potvrdí až zpětně, když při užívání hořčíku potíže během 2-3 týdnů začnou ustupovat.

 

Co hořčík vyčerpává?

  • Stres
  • Zvýšený příjem alkoholu
  • Zvýšený sportovní výkon
  • Těhotenství, kojení
  • Zvýšené vylučování ledvinami vlivem léků (kličková diuretika)

 

Zdroje hořčíku ve stravě

Prvním krokem, když se rozhodneme zvyšovat příjem hořčíku, je samozřejmě zařadit suroviny, které ho mají hodně. Zmíním špenát (87mg/100g), para ořechy (377mg/100g), kešu (271mg/100g) a semínka (podle druhu 200-300mg/100g), tuňák (63mg/100g), banány (27mg/100g), datle (43mg/100g) a v neposlední řadě také luštěniny (podle druhu 20-30mg/100g) nebo minerální vody s obsahem hořčíku.

 

Doporučená denní dávka hořčíku

Ženám se doporučuje přijímat 320mg a mužům 420mg hořčíku denně. Toto doporučení je však velmi přibližné, protože závisí na mnoha okolnostech, kolik se hořčíku reálně vstřebá do těla. Jak už jsme si říkali, vstřebávání závisí na skladbě stravy, střevním mikrobiomu ale také na fyzické aktivitě a celkově na životním stylu.

 

Doplňky stravy s obsahem hořčíku

Pokud se rozhodnete užívat doplňky stravy, což v případě úzkostí doporučuji, nejprve si pročtěte složení daného přípravku. Hořčík se totiž prodává v různých chemických sloučeninách a ty se také různě obtížně či jednoduše vstřebávají. Uvedu alespoň některé z nich. Než začnete vyhledávat nejvhodnější přípravek, zkuste si také naplánovat jídelníček se zvýšeným příjmem hořčíku a hlavně !!! buďte trpěliví a důslední. Než se doplní zásoby hořčíku, bude to trvat okolo 90-100 dnů dostatečného příjmu.

Jak jsem již zmínila, nemůžeme přijímat čistý hořčík – vždy je vázán v nějaké sloučenině. Obecně platí, že je vstřebatelnější ve formě organické sloučeniny, než ve formě anorganické. To dá rozum, když si uvědomíme, že v potravě je hořčík vždy v nějaké organické hmotě – ať už rostlinné nebo živočišné.

Anorganické sloučeniny: Oxid hořečnatý, síran hořečnatý (sulfát), chlorid hořečnatý, uhličitan hořečnatý… jejich využitelnost je ale stěží 10%.

Organické sloučeniny:  magnesium citrát (mírně projímavý účinek), glycinát (uklidňující účinek), lysinát (uklidňující účinek), malát (energetizující účinek), L-threonát (zlepšení mozkových funkcí)…Využitelnost dosahuje 60 %.

Jako nutnou poznámku na závěr je však uvést, že nic se nesmí přehánět a stejně to platí u hořčíku. Musíme dát totiž bacha, aby se nám nesnížila vstřebatelnost vápníku. Metabolismus člověka totiž funguje tak, že tyto prvky musí být v plus mínus poměru 2:1 ve prospěch vápníku. Neužívejte je ale nikdy zároveň – vzájemně snižují svoji vstřebatelnost! Pokud se rozhodnete „zobat“ i vápník, měl by být rozestup mezi užíváním alespoň 2-3 hodiny, aby se prvky mohly vstřebat. Využitelnost hořčíku zvyšuje také vitamin B6 a vitamin D.

Hořčík v doplňcích užívejte nejlépe mezi jídly, aby cukry, tuky a vláknina ze stravy nesnížily jeho vstřebatelnost.

 

Strach, vztek a koronavirus

„Čím méně máme informací při tvoření vjemového obrazu, tím více si pomáháme svými představami, abychom si přece jen udělali „jednoznačný obraz“ situace. Tato potřeba nám pomáhá zacházet s vlastním strachem a dosáhnout vnitřního klidu, protože se dokážeme zorientovat a máme přehled. Jsme-li v psychickém stavu, v němž jsme schopni přijímat jen málo informací – když nás například zcela ovládne zlost – pak naše vjemy vystřídá fantazie.“ (V. Kast – Imaginace jako prostor setkání s nevědomím)

Přijde mi skoro tragikomické, jak chaotická tvrzení vypouštějí někteří naši představitelé, jak mohou být protichůdné výsledky různých analýz, ze kterých se pak věští budoucnost jako z křišťálové koule… Jak takové téma jako jsou roušky, dokázalo nejprve stmelit ale pak i rozdělit naši společnost… Kam se cílí většina pozornosti médií a co za průšvihy musí unikat… Vlastně mne fascinuje, jak se stále snažíme odůvodňovat ty a jiné kroky něčím vědeckým, racionálním… a přitom víme, že stále nic s jistotou nevíme… jenže oni ti, kteří se k tématu nějak vyjadřují, jsou také jen lidé, se svými zkušenostmi, emocemi (strachem, vztekem…), kombinované mnohdy s psychickým přetížením a nevyspáním…

Dnes díky neurofyziologickému zkoumání víme, že fantazie spojená s emocemi, city a touhami je schopna nejen výrazně ovlivnit vnitřní tělesné děje (srdeční frekvenci, krevní tlak, vylučování hormonů, fungování imunity), ale také ovlivní přímo smysly (zrak, sluch, čich, hmat, chuť), projekční dráhy v mozku, kterými se smyslové počitky zpracovávají a dokonce i interpretaci těchto vjemů. Už v roce 1910 se zjistilo, že když si lidé představí na prázdném plátně určitou věc, nevnímají pak slabě projikovaný předmět. Zkoumané osoby, které si předem nic na plátně nepředstavily, jsou schopny projikovaný předmět velmi dobře rozpoznat. Tento jev je známý pod názvem Perkyův fenomén.

Co to znamená? Pokud si představujeme nějaké nebezpečí, slyšíme hned podezřelé zvuky (které bychom jinak vůbec neslyšeli), vidíme konkrétní předměty (i když to jsou třeba jen stíny), můžeme ucítit nějaký divný pach (kterému bychom jindy vůbec nevěnovali pozornost). Když máme strach, vnímáme „objektivní“ realitu jinak, než by tomu bylo ve chvíli, když bychom byli v radostném rozpoložení. Do hry také vstupují všechny dosavadní zkušenosti, které nám (našemu mozku) umožňují si některé věci domýšlet.

Na druhou stranu lze představivost zapojit i naopak – vyladit svoji mysl do klidu a pohody a tím zapracovat na svojí zdravotní prevenci – protože kam se ladí mysl, tam se ladí metabolismus!

Krásný nadcházející víkend plný příjemných fantazií …

Tereza

To taky přejde

Pohádka na dobrou noc i dobré ráno – budhistická povídka „to taky přejde“… v dnešní době se bude více než hodit!
Příjemný poslech!

Strašák jménem promoření

Vlastně ani nevím, jestli mi toto téma přijde víc tragické nebo komické… Vlna protichůdných reakcí, která vystartovala hned po vyjádření Prof. Prymuly o tom, že „začneme populaci promořovat“. Jistě, to slovo zní naprosto příšerně – ono aby také ne, když jeho kořenem je slovo MOR (chápejte, mám jednu dceru ve 3. třídě, takže určování slovních kořenů zvládám)… jenže, spíše zkoumejme, co je tím slovem myšleno. Možná toto slovo získalo nějaký nový význam, ale co já si pamatuji z epidemiologie a infekčního lékařství, tak se používá v kontextu, když zjišťujeme, jaká část obyvatel je imunní k nějaké nemoci.

Řízené promořování je vlastně i to, když jdete se svým dítětem na návštěvu ke kamarádce, která má dítě s neštovicemi s cílem, aby se to vaše nakazilo a díky tomu už mělo imunitu k planým neštovicím… protože, pokud by se to stalo až v dospělosti, mívají i plané neštovice vážnější průběh s mnoha riziky. Dostatečná promořenost populace k nějaké infekci je z hlediska epidemiologického výborná zpráva, protože se infekce nemá jak šířit, nebo se šíří velmi omezeně.

V souvislosti s koroňákovou epidemií mluvilo o nutnosti promoření populace nemálo odborníků s tím, že jde hlavně o to, aby se toto promořování řídilo v únosných mezích pro zdravotnický systém a tedy hlavně pro samotné pacienty, kteří zdravotnický systém potřebují. Ono totiž, nalijme si čistého vína, ona ani jiná možnost moc není, pokud nevěříme na zázraky. Virus tu je a jen tak asi mávnutím kouzelného proutku nezmizí. Pokud není vakcína a není dostatečný počet lidí v populaci, kteří mají k infekci imunitu (a současně obrovský počet nakažených), vždy bude mít infekce potenciál se šířit, i kdybychom se na hlavu stavěli. A teď jde o to, jak rychle se bude šířit. A to by měla ovlivnit všechna ta opatření, která se dělají. Ono k promořování populace dochází již od doby prvního případu u nás (ať už to byl ten mediálně zdokumentovaný, nebo mnohem dříve, kdy lidé nemoc prodělali a mysleli si, že jde o chřipku – to nevíme). Jen to promořování probíhá pomalu.

Mezi živelným průchodem epidemie bez jakýchkoli opatření a plošnou karanténou je mnoho mezistupňů, ale biologicky půjde vždy o „promořování“ do té doby, než virus nezmizí (což je málo pravděpodobné), nebo se populace neproočkuje (vakcína není). Jak je zřejmé z vývoje u nás i v dalších zemích, i když se udělají jakkoli přísná opatření, epidemie stále pokračuje – rychleji nebo pomaleji. Jde o to, nastavit rychlost průběhu epidemie tak, aby stačily kapacity v nemocnicích a pacienti, kteří by měli šanci na záchranu života nemocniční péčí, tuto možnost mohli využít.

Průšvih s koroňákem je hlavně v tom, že je ohromně nakažlivý. Takže i když se všude píše, že má smrtnost reálně v desetinách procenta, tak při téměř 11 milionech lidí v ČR se tyto desetiny procenta vyšplhají do několika desítek tisíc úmrtí – a to samozřejmě nechce nikdo, zvlášť ještě v kontextu těžkého průběhu generace našich rodičů či prarodičů, o které přijít nechceme. Koncept chytré karantény se zdá být velmi rozumný při spolupráci většiny obyvatelstva. Ale stále jde o promořování… Promořování nerovná se živelný průběh epidemie (ani italské, britské či švédské scénáře) – je to biologický pojem.

Co mi vlastně na tom celém vadí je, že se mediálními zprávami vyvolává v lidech strach a pocit ohrožení. A všichni imunologové a nejen oni zdůrazňují, že právě strach a stresové přetížení jsou hlavními likvidátory zdravé imunity, kterou potřebujeme. Vemte si dva slavné muže v UK nakažené virem – prince a premiéra. Tipla bych si, že mladší z nich měl mnohonásobně vyšší stresové zatížení…. Vědecké důkazy, jak to přesně funguje, nemáme, proto bychom měli dát prostor také vlastní intuici, zdravému rozumu a také vnímavosti k sobě sama před titulky v médiích. Pokud je někdo bojácný, je to v pořádku a bude se více zdržovat doma. Pokud je někomu lépe venku, být aktivní, bude venku – samozřejmě s ohleduplností k ostatním.
Mějte se hezky a pečujte o sebe!
Tereza

věda

Věřte jen tomu, co je vědecky dokázané!

Přátelé, vím, že se dostávám na tenký led, ale dovolím si malé zamyšlení nad dnešní situací ve světle „evidence based“ vědeckého přístupu.

Celý život jsem byla vedena ke kritickému myšlení (jsem dcerou chemika a mikrobioložky), vystudovala jsem medicínu a ekonomii (management zdravotnictví). V podstatě většinu informací, které jsem v průběhu svého studia posbírala, se nesla v duchu „tak to je“.

Pojďme si dovolit nad současným stavem zapřemýšlet trochu z nadhledu… Co se to vlastně děje? Co o tom víme? Jsme v ohrožení, nebo nejsme? Jak se přenáší virus COVID-19? Jak dlouho přežívá v reálném světě? Jak se proti němu chránit? Jak to je s promořením obyvatelstva? Je to lehké nebo těžké onemocnění? Co hrozí, když onemocnění proděláme? Budeme mít dlouhodobou imunitu, nebo se můžeme nakazit opakovaně? Jaké příznaky má nakažený? Ochrání mě bavlněná rouška? Je virus geneticky upravený nebo není? Jak dlouho musí být karanténa? Jak dlouho musí být zavřené hranice? Jak nejlépe připravit zdravotnictví na epidemii? A tak dále a tak dále…

Vědecké zkoumání běží na plné obrátky, ale k jednoznačným tvrzením zdaleka nedospělo. Různí se názory odborníků všech různých specializací – epidemiologové, mikrobiologové, imunologové, odborníci na veřejné zdravotnictví, ekonomové i vládní činitelé různých zemí se přou, který postup, která fakta jsou správná a která zkreslená. Výzkum (a zvláště v omezeném časovém rámci) není schopen odpovědět na otázky týkající se reálného světa, vždy je omezen na nějaké konkrétní podmínky, není schopen vzít v potaz celý kontext. A tím je ve hře obrovské množství proměnných, na které se nemůžeme 100% spolehnout.

A protože je mimořádná situace, tak se každý snažíme si udělat nějaký názor… jenže podle čeho, když sama věda neví? Podle toho, co řekne vláda? Podle toho, jak moc na nás někdo vykulí oči ve spotu na youtube? Podle toho, co napíše náš oblíbený novinář nebo veřejně známá osobnost? Podle toho, co sdílí na FB naši přátelé? Podle toho…?

Podle čeho tedy?

Stojíme tváří v tvář něčemu, na co si nějaký názor udělat nutně musíme, protože se musíme nějak chovat, nějak žít – nejde si ničeho nevšimnout, protože osobní svoboda se značně smrskla. A vlastně nám to dává ohromnou příležitost zjistit, jak to vlastně mám s rozhodováním a utvářením si názoru. Co mě ovlivňuje více a co méně. Podle čeho si vybírám, čemu budu věřit a proti čemu se vymezím…. A z toho se pak odvíjí, jak se budu chovat!

Psychoterapeutická práce s klienty mne naučila, že máme každý určitý filtr vnímání světa. Co je pro jednoho ohrožující, toho si druhý nemusí ani všimnout. Co je pro jednoho vysněný scénář, u toho se druhý nudí. Co je pro jednoho bytostně důležité, nad tím je jiný schopen mávnout rukou. Něco, co je pro jednoho do očí bijící, to druhý vůbec nemusí zaregistrovat. … někde jsem slyšela, že původní američtí obyvatelé byli vybiti španělskými kolonizátory nikoli proto, že by se nedokázali bránit, ale proto, že si vůbec nevšimli připlouvajících lodí. Lodě neznali, nebyly přes jejich filtr vnímání vidět.

A tak si říkám, co všechno nevidíme?

Když si občas čtu některé diskuse, kde jsou schopni se lidé urážet a vyhrožovat si, je mi z toho smutno… a to ani nemluvím o udávání a soupeření, které se rozjelo v plné parádě, politické propagandě a na druhé straně kritice všeho.

Mě osobně nedává věda přesnou odpověď na mnohé mé otázky. Nejsem např. ochotna akceptovat srovnání ČR a Mongolska, údaje o životaschopnosti viru v laboratorních podmínkách vztažené na reálný svět, epidemiologické modely pracující s jinými infekcemi ani nařízení, které z toho vyplývají. Rozhodně si nemyslím, že jsem „sežrala všechnu moudrost světa“ – spousta jistě důležitých faktů neprojde mým filtrem vnímání, ale nějak se k tomu všemu vztáhnout musím.

A proto se neustále ptám PROČ? Co je za tou informací? O čem nás zrovna toto informuje?
Když dám příklad. Stále se mluví o počtu nakažených v ČR. Jenže co je to za počet? Je to počet pozitivně testovaných v ČR – nikoli nakažených! A to je ohromný rozdíl. A podobný rozdíl bude v mnoha „vědeckých“ i dalších informacích. Co nám tedy taková fakta sdělují? Bude potřeba použít nějaký svůj vlastní způsob zpracování – někdo tomu třeba říká selský rozum, intuice, víra…

Zakončím základní otázkou, ve které se psychoterapeutický přístup shoduje s vědeckým kritickým myšlením. Než něco přijmu jako pravdu, nebo jediné správné řešení, musím si položit otázku:

Nemohlo by to být třeba i jinak?

Přátelé, přeji nám všem, abychom si zachovali čistou mysl, jakous takous rovnováhu a hlavně chuť do života ať už věříme čemukoli!
Tereza

Ztráty na životech

Téma, které se do našeho vědomí dostalo mnohem více, než dříve. Tak si říkám, zda i to není určitým spirituálním posláním této epidemie – protože teprve vědomí smrti dává životu docela jinou hodnotu.

To, že nakonec umřeme všichni, o tom není pochyb. I když mi někdy přijde, že se tomu běžně nevěnuje pozornost. Chtěla bych sdílet úryvek z mé oblíbené knihy Řek Zorbas: „Jednou jsem šel přes nějakou vesnici. Jakýsi stařeček sázel mandlovník. Stařečku, povídám mu, ty ještě sázíš mandlovník? A tu on, jak byl skloněný, se obrátil a řekl mi: Ano, synku, dělám, jako bych neměl zemřít. A já zas dělám, jako bych měl každou chvíli zemřít, namítl jsem mu. Kdo z nás dvou měl pravdu, pane? …Mlčel jsem. Obě cesty jsou neschůdné a příkré, ale obě tě mohou dovést na vrchol. Počínat si, jako by nebylo smrti, a zase jako bys měl každou chvíli smrt před sebou – vždyť je to vlastně totéž. Když se mě však tehdy Zorbas ptal, ještě jsem to nevěděl.“

Když si čtu nadpisy v některých médiích, pokládám si otázku – je každé úmrtí ztrátou na životě? Jistě, fakticky ano, ale přijde mi, že „ztrátou života“ myslíme předčasnou ztrátu života. Zemře člověk, který ještě mohl žít. Jak dlouho ještě mohl žít? Kdo je oprávněn to posoudit? A co je ještě v rukách člověka, aby ovlivňoval…

Když jsem pracovala v nemocnici, hospitalizovali jsme 82letou paní, která byla do té doby soběstačná, ale začala ji brnět noha, padala. Zjistilo se, že má nádor na míše. Neurochirurgové ji nejprve odmítli pro její věk. Paní byla v úžasné kondici, byla namotivovaná, zvládnout obtížnou operaci. Báli jsme se jí vůbec říci, že asi k operaci nedojde. Naštěstí se ale povedlo vyjednat výjimku. Bohužel nevím, jak dlouho ještě paní žila, nebo možná ještě žije, ale tak nějak pocitově si říkám, že bylo moc dobře, že měla možnost, aby jí neurochirurgové život prodloužili. A pak tam byla jiná paní s těžkým srdečním selháním. Věkově byla mnohem mladší, ale vzhledem ke svému onemocnění vypadala jako stařenka. Říkala mi, že se smrti nebojí, že už toho v životě zažila dost a v takovém stavu, upoutaná na lůžko, se zavedenými katetry všude v těle, se jí už žít nechce. Prý se každý večer modlí, aby se už neprobudila.

Životních příběhů je tolik, co je na světě lidí. A každý je trošku jiný… Musí se ale s každým úmrtím jednat o „ztrátu na životě“? Nemáme trochu tendenci myslet si, že jsme všichni nesmrtelní a všichni máme nárok na věčný život (nikoli ten posmrtný)?

Dovolte ještě jednu odbočku. Moje děti se dívaly v televizi na animáka, kde vystupovalo „strašidlo“ živá mrtvola. Děti přišly s myšlenkou, že jsme vlastně všichni živé mrtvoly, protože všichni jednou umřeme. Jak obrovský tah na branku takové dětské přemýšlení má, že?

Stále se prodlužuje průměrná délka života (za posledních 10 let se zvýšila v ČR průměrná délka života o cca 14%), ale nikoli jeho kvalita, jak vyplývá z průzkumů v mnoha zemích „vyspělého“ světa. Je to vlastně jeden z obrovských problémů, kterému čelí zdravotnictví – jsme sice schopni udržet člověka při životě, ale mnohdy za cenu velkých omezení či značného utrpení. Děje se tak v důsledku chronických onemocnění, která neumíme vyléčit, pouze zmírňovat příznaky – mluvím o srdečně-cévních nemocech, diabetu a dalších. K tomu se přidává ohromná skupina onkologických a duševních onemocnění… bez jakéhokoli soudu, co je dobře nebo špatně se mi ve světle koronavirové epidemie a spoustě úmrtí v jejím důsledku vybavila pohádka Dařbuján a Pandrhola. Jak Smrťáka zavřeli do sudu a nikdo neumíral… ale jakmile se ze sudu dostal, skosil všechny, kteří mu patřili…

A proč to všechno píšu? Protože mi přijde, že důležitější než se bát smrti je pečovat o svůj život, protože každý den, každá hodina či každá minuta tu je jen jednou a nikdy se nebude opakovat! Tím myslím, nechodit riziku v žádném případě naproti, ale nepřestávat žít!

Hluboce soucítím se všemi, kteří nemají možnost se se svými blízkými, kteří odchází na druhý břeh, rozloučit kvůli karanténním opatřením… znám to, před 11 lety mi takto odešla v nemocnici babička v průběhu zákazu návštěv kvůli chřipkové epidemii. Denně bývá takových úmrtí u nás přes 300 (z různých důvodů).

Právě jejich blízkým je věnován i zítřejší dobročinný on-line kytarový koncert, na který zvu, když budete mít zájem – https://www.facebook.com/snewsinfo/videos/875044812938526/UzpfSTc1MTg1MTU1MzoxMDE1ODkwMDUxMjA1MTU1NA/?epa=SEARCH_BOX

https://eshop.sporclarts.com/index.php…

Opatrujte se,
Tereza

Boj

Věčné téma v historii napříč staletími, napříč živočišnou i rostlinnou říší, napříč veškerými životními tématy.

Téma boje často řeším i se svými klienty, ať už se to týká vztahů nebo boje proti vlastnímu tělu, jeho nedokonalostem či potížím. Většinou jsem zastáncem spíše „mírových“ řešení, ale někdy je zkrátka potřeba si vybojovat své místo na světě. Pokud to člověk pro sebe neudělá, strádá psychicky i fyzicky, můžou se objevit psychosomatická onemocnění. Člověk, který se stále jen někomu přizpůsobuje, vynakládá obrovskou energii, aby odhadl, čím se druhým zavděčit, dělá vše pro to, aby nevznikl konflikt, může velmi ublížit sobě sama.

Mám nemálo klientů, kteří stojí na pokraji psychického zhroucení, trpí migrénami, hučením v uších či dalšími symptomy a přesto se empaticky snaží pochopit všechny a všechno okolo, k obhájení vlastních potřeb nemají odvahu, nebo jim přijde vlastně nepatřičné a sobecké bojovat sám za sebe.

Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Umění války“, která předkládá kousky zachovalých textů čínského vojevůdce Sun Pina. Občas jde mráz po zádech, jak trefně a krátce je schopen popsat základní principy boje. Boje, který je spravedlivý… „I ten, kdo není ctnostný jako pět císařů, nemá schopnosti tří králů a ani není moudrý jako vládce Čou, může říci: „Chci mít dobrou vůli a být spravedlivý, chci se zabývat hudbou a poezií, chci nosit volný šat a vyhnout se každé neshodě a boji.“ Každý takový však musí mít na paměti, že i Jao či Šun takové přání měli. Nemohli jej však uskutečnit. Proto svolali vojsko a postavili se zlu.“ … Přesto varuji, že ten, kdo hledá zalíbení v boji, jistě zahyne, a ten, kdo hledá v boji bohatství, bude pohaněn. Válka a boj nejsou cestou k uspokojení ani k zisku.“

V životě někdy dochází k situacím, kdy je třeba vědomě sebrat odvahu k boji i přes možné ztráty. Zkrátka vzít osud do svých rukou a spravedlivě bojovat na své straně. I když třeba dojde k porážce (ať už to symbolicky vnímáme jakkoli), aspoň má člověk dobrý pocit, že pro to něco udělal.

Přeji hodně odvahy a velkou míru citlivosti, kdy je ten pravý okamžik, kdy už není jiné východisko než spravedlivý boj!
Krásný víkend.
Tereza