Zvítězit nad virem!

Čím více se s virem bojuje, tím důležitější je vědět, co znamená nad ním zvítězit. Odpovědi se totiž nabízí v zásadě tři.

  1. Virus zničíme (nebo zmizí sám od sebe) a už tu nikdy nebude.
  2. Necháme se všichni naočkovat a budeme proti viru imunní.
  3. Staneme se vůči viru odolní přirozenou funkcí imunitního systému.

Jsem si téměř jistá, že představu o vítězství nad virem máme každý jinou. Jenže podle cíle (vítězství) se volí způsob boje!

Variantu a) bych brala spíše jako velmi příjemné překvapení, pokud by nastala. Hypoteticky virus může zmutovat do podoby, ve které již nebude pro člověka infekční. To, že virus celosvětově zničíme, ať už desinfekcí, rouškami, rozestupy nebo něčím jiným, mi přijde stejně pravděpodobné, jako, že zítra vyjde modré slunce.

Varianta b) je ta, ke které se třeba za nějakou dobu dohrabeme. Sňala by se z jednotlivce ta magická odpovědnost, že může někoho nakazit a ten pak vinou infekce zemře. Zkrátka, kdo nebude chtít být nakažen, nechá se očkovat. Tato varianta má však také řadu úskalí. Ono totiž velice záleží na době, než účinná vakcína bude dostupná (o její bezpečnosti teď mluvit nechci). No a za tu dobu, co budeme čekat izolovaní každý ve svém pokoji doma, se může stát ledacos. A tím ledacos myslím opravdu ledacos – od finančních potíží, přes psychická onemocnění až po vážné poruchy imunity, která, když se netrénuje (kontaktem s běžnými patogeny), tak zakrní – stejně jako jakýkoli jiný orgán.

Varianta c) by mohla být pro valnou většinu lidí nejuchopitelnější. Můžeme převzít kontrolu nad tím, jakým životním stylem žijeme. Jak se hýbeme, jak spíme, co jíme, jestli kouříme, pijeme alkohol, jak moc se stresujeme. Takovými jednoduchými věcmi – řekla bych naprosto zprofanovanými a mediálně nudnými – může naprostá většina lidí ovlivnit, zda bude nebo nebude mít komplikace onemocnění covid-19. Za necelý třičtvrtěrok, co se onemocnění intenzivně zkoumá, se přišlo na to, že komplikace infekce způsobuje nejčastěji chronický zánět v těle. Zánět je spojovacím prvkem diagnoz, které se uvádí jako rizikové (koho toto téma zajímá podrobněji, doporučuji nedávný článek zakladatele české klinické imunologie Dr. Svobody). Jistě, je mnoho lidí, kteří už vzhledem k typu onemocnění nebo značně pokročilému věku se zánětem nebo jinou poruchou imunity nic nezmůžou a je třeba se intenzivně a sofistikovaně zabývat, jak nejlépe pomoci jim. Jenže většina populace s tím něco zmůže. A kdyby s tím každý za sebe, svým životním stylem něco dělal, poklesl by výskyt civilizačních onemocnění, medicíně by se tolik ulevilo. A kdyby se tento „zázrak“ opravdu stal, zmenšila by se i riziková skupina pro covid-19. Samozřejmě to neřeší celý problém epidemie, ale nějaký podíl to mít bude určitě, ne?

Zkusme tedy ke třem R tuto „novinku“ – ulevit našemu zdravotnictví tím, že se o sebe budeme hezky starat. Že si opatříme kvalitní jídlo, že se půjdeme projít nebo proběhnout do přírody, že omezíme kouření a pití alkoholu, že se pokusíme zhubnout, nebudeme se přejídat, budeme uklidňovat mysl …a co to půjde šířit sounáležitost, laskavost a pochopení mezi lidmi… protože stres a nenávist mají přímý vliv na imunitu a přispívají ke vzniku zánětu. Jo a fakt nezapomínejte na vitamin D!

Užívejte života!

Tereza

 

Hořčík a prevence úzkostí

Nervozita, úzkosti, panické ataky… to všechno jsou potíže, které zhoršuje chronický stres, přetížení a hektický životní styl. Ve své praxi se s klienty zaměřuji často na různé typy relaxačních technik a psychoterapeutickou práci. Neměli bychom však zapomínat na to úplně nejjednodušší, co může každý ovlivnit sám a lehce si dopřát „léky“ v té nejpřirozenější podobě….

A tím je …. Strava!

Stravě a jejímu vlivu na úzkostné poruchy bychom se mohli věnovat poměrně dlouze, stejně jako dalším „vychytávkám“ životního stylu jako je spánek, pohyb v přírodě nebo otužování. Nyní bych se ráda zaměřila na známý minerál hořčík. S trochou nadsázky by se dalo říci hořčík nad zlato. Jak ale dobře víme, v našem těle vše se vším souvisí a bylo by naivní si myslet, že pojídáním hořčíku zmizí všechny naše problémy a rozplyneme se v pocitu nekončící blaženosti. Velký vliv hořčíku na naši psychiku (a nejen na ni!) se mu však musí nechat!

 

Vliv hořčíku na psychiku člověka

Zjistilo se, že hořčík hraje tzv. modulační roli v nervovém systému. To znamená, že ovlivňuje činnost nervů. A to jak činnost těch periferních, např. inervujících svaly (prevence křečí díky užívání hořčíku je dlouho známá), tak i centrálního nervového systému. Jednoduše řečeno, hořčík pomáhá udržet déle aktivní tzv. hormony štěstí v mozku (…poznámka pro vědecké fajnšmekry: brání zpětnému vychytávání neurotransmiterů). Díky tomu má člověk lepší náladu, je odolnější vůči stresu. Někteří autoři uvádí, že pokud někdo užívá antidepresiva, měl by současně doplňovat i hořčík, který vlastně posílí jejich účinek. Podle nedávných výzkumů má hořčík i velký vliv na střevní mikrobiom a ten zase na psychiku člověka.

Kromě vlivu na psychiku a nervy má hořčík svoji funkci ve většině metabolických procesů v těle – ovlivňuje na 300 různých enzymů. Zkoumaná je jeho funkce v rozvoji diabetu a srdečně-cévních onemocnění, vzniku zánětu či osteoporózy.

 

Hořčíku máme zkrátka nedostatek

Je poměrně těžké přesně identifikovat nedostatek hořčíku, protože se v rutinních laboratorních testech krve nevyšetřuje. A i když se vyšetří, jsou hodnoty těžce interpretovatelné. Hořčík je totiž hlavně uložený ve tkáních, nikoli v krevní plasmě. Prakticky řečeno – pokud nám vyjde po cíleném vyšetření hladiny hořčíku v krvi jeho nízká hodnota, pravděpodobně budeme trpět deficitem hořčíku. Pokud nám vyjde hodnota normální, můžeme mít nižší zásoby ve tkáních, aniž se to na laboratorním výsledku projeví. V indikovaných případech se proto provádí stanovení obsahu hořčíku v červených krvinkách – to ale rozhodně nepatří mezi rutinní laboratorní vyšetření. Zkoumala se však strava dospělé „západní“ populace, která hořčíku dodává nedostatek (snižuje se jeho obsah v půdě vlivem dusíkatých hnojiv, v potravinách se hořčík ničí průmyslovým zpracováním). Navíc vlivem přemíry cukrů a tuků ve stravě klesá vstřebatelnost hořčíku ve střevě. Odhaduje se, že minimálně třetina dospělé české populace trpí nedostatkem hořčíku.

Nedostatek hořčíku se může projevovat kromě nervozity, špatné nálady, sklonu k úzkostem také svalovými křečemi, ztuhlostí, častými bolestmi hlavy, migrénou, poruchami paměti a soustředění, srdečními arytmiemi, tlakem na hrudi i poruchami dechu nebo také střevními potížemi a bolestmi žaludku. Symptomů je tolik, že je velmi obtížné určit medicínskou diagnózu –  ta se vlastně potvrdí až zpětně, když při užívání hořčíku potíže během 2-3 týdnů začnou ustupovat.

 

Co hořčík vyčerpává?

  • Stres
  • Zvýšený příjem alkoholu
  • Zvýšený sportovní výkon
  • Těhotenství, kojení
  • Zvýšené vylučování ledvinami vlivem léků (kličková diuretika)

 

Zdroje hořčíku ve stravě

Prvním krokem, když se rozhodneme zvyšovat příjem hořčíku, je samozřejmě zařadit suroviny, které ho mají hodně. Zmíním špenát (87mg/100g), para ořechy (377mg/100g), kešu (271mg/100g) a semínka (podle druhu 200-300mg/100g), tuňák (63mg/100g), banány (27mg/100g), datle (43mg/100g) a v neposlední řadě také luštěniny (podle druhu 20-30mg/100g) nebo minerální vody s obsahem hořčíku.

 

Doporučená denní dávka hořčíku

Ženám se doporučuje přijímat 320mg a mužům 420mg hořčíku denně. Toto doporučení je však velmi přibližné, protože závisí na mnoha okolnostech, kolik se hořčíku reálně vstřebá do těla. Jak už jsme si říkali, vstřebávání závisí na skladbě stravy, střevním mikrobiomu ale také na fyzické aktivitě a celkově na životním stylu.

 

Doplňky stravy s obsahem hořčíku

Pokud se rozhodnete užívat doplňky stravy, což v případě úzkostí doporučuji, nejprve si pročtěte složení daného přípravku. Hořčík se totiž prodává v různých chemických sloučeninách a ty se také různě obtížně či jednoduše vstřebávají. Uvedu alespoň některé z nich. Než začnete vyhledávat nejvhodnější přípravek, zkuste si také naplánovat jídelníček se zvýšeným příjmem hořčíku a hlavně !!! buďte trpěliví a důslední. Než se doplní zásoby hořčíku, bude to trvat okolo 90-100 dnů dostatečného příjmu.

Jak jsem již zmínila, nemůžeme přijímat čistý hořčík – vždy je vázán v nějaké sloučenině. Obecně platí, že je vstřebatelnější ve formě organické sloučeniny, než ve formě anorganické. To dá rozum, když si uvědomíme, že v potravě je hořčík vždy v nějaké organické hmotě – ať už rostlinné nebo živočišné.

Anorganické sloučeniny: Oxid hořečnatý, síran hořečnatý (sulfát), chlorid hořečnatý, uhličitan hořečnatý… jejich využitelnost je ale stěží 10%.

Organické sloučeniny:  magnesium citrát (mírně projímavý účinek), glycinát (uklidňující účinek), lysinát (uklidňující účinek), malát (energetizující účinek), L-threonát (zlepšení mozkových funkcí)…Využitelnost dosahuje 60 %.

Jako nutnou poznámku na závěr je však uvést, že nic se nesmí přehánět a stejně to platí u hořčíku. Musíme dát totiž bacha, aby se nám nesnížila vstřebatelnost vápníku. Metabolismus člověka totiž funguje tak, že tyto prvky musí být v plus mínus poměru 2:1 ve prospěch vápníku. Neužívejte je ale nikdy zároveň – vzájemně snižují svoji vstřebatelnost! Pokud se rozhodnete „zobat“ i vápník, měl by být rozestup mezi užíváním alespoň 2-3 hodiny, aby se prvky mohly vstřebat. Využitelnost hořčíku zvyšuje také vitamin B6 a vitamin D.

Hořčík v doplňcích užívejte nejlépe mezi jídly, aby cukry, tuky a vláknina ze stravy nesnížily jeho vstřebatelnost.

 

Strach, vztek a koronavirus

„Čím méně máme informací při tvoření vjemového obrazu, tím více si pomáháme svými představami, abychom si přece jen udělali „jednoznačný obraz“ situace. Tato potřeba nám pomáhá zacházet s vlastním strachem a dosáhnout vnitřního klidu, protože se dokážeme zorientovat a máme přehled. Jsme-li v psychickém stavu, v němž jsme schopni přijímat jen málo informací – když nás například zcela ovládne zlost – pak naše vjemy vystřídá fantazie.“ (V. Kast – Imaginace jako prostor setkání s nevědomím)

Přijde mi skoro tragikomické, jak chaotická tvrzení vypouštějí někteří naši představitelé, jak mohou být protichůdné výsledky různých analýz, ze kterých se pak věští budoucnost jako z křišťálové koule… Jak takové téma jako jsou roušky, dokázalo nejprve stmelit ale pak i rozdělit naši společnost… Kam se cílí většina pozornosti médií a co za průšvihy musí unikat… Vlastně mne fascinuje, jak se stále snažíme odůvodňovat ty a jiné kroky něčím vědeckým, racionálním… a přitom víme, že stále nic s jistotou nevíme… jenže oni ti, kteří se k tématu nějak vyjadřují, jsou také jen lidé, se svými zkušenostmi, emocemi (strachem, vztekem…), kombinované mnohdy s psychickým přetížením a nevyspáním…

Dnes díky neurofyziologickému zkoumání víme, že fantazie spojená s emocemi, city a touhami je schopna nejen výrazně ovlivnit vnitřní tělesné děje (srdeční frekvenci, krevní tlak, vylučování hormonů, fungování imunity), ale také ovlivní přímo smysly (zrak, sluch, čich, hmat, chuť), projekční dráhy v mozku, kterými se smyslové počitky zpracovávají a dokonce i interpretaci těchto vjemů. Už v roce 1910 se zjistilo, že když si lidé představí na prázdném plátně určitou věc, nevnímají pak slabě projikovaný předmět. Zkoumané osoby, které si předem nic na plátně nepředstavily, jsou schopny projikovaný předmět velmi dobře rozpoznat. Tento jev je známý pod názvem Perkyův fenomén.

Co to znamená? Pokud si představujeme nějaké nebezpečí, slyšíme hned podezřelé zvuky (které bychom jinak vůbec neslyšeli), vidíme konkrétní předměty (i když to jsou třeba jen stíny), můžeme ucítit nějaký divný pach (kterému bychom jindy vůbec nevěnovali pozornost). Když máme strach, vnímáme „objektivní“ realitu jinak, než by tomu bylo ve chvíli, když bychom byli v radostném rozpoložení. Do hry také vstupují všechny dosavadní zkušenosti, které nám (našemu mozku) umožňují si některé věci domýšlet.

Na druhou stranu lze představivost zapojit i naopak – vyladit svoji mysl do klidu a pohody a tím zapracovat na svojí zdravotní prevenci – protože kam se ladí mysl, tam se ladí metabolismus!

Krásný nadcházející víkend plný příjemných fantazií …

Tereza

To taky přejde

Pohádka na dobrou noc i dobré ráno – budhistická povídka „to taky přejde“… v dnešní době se bude více než hodit!
Příjemný poslech!

Strašák jménem promoření

Vlastně ani nevím, jestli mi toto téma přijde víc tragické nebo komické… Vlna protichůdných reakcí, která vystartovala hned po vyjádření Prof. Prymuly o tom, že „začneme populaci promořovat“. Jistě, to slovo zní naprosto příšerně – ono aby také ne, když jeho kořenem je slovo MOR (chápejte, mám jednu dceru ve 3. třídě, takže určování slovních kořenů zvládám)… jenže, spíše zkoumejme, co je tím slovem myšleno. Možná toto slovo získalo nějaký nový význam, ale co já si pamatuji z epidemiologie a infekčního lékařství, tak se používá v kontextu, když zjišťujeme, jaká část obyvatel je imunní k nějaké nemoci.

Řízené promořování je vlastně i to, když jdete se svým dítětem na návštěvu ke kamarádce, která má dítě s neštovicemi s cílem, aby se to vaše nakazilo a díky tomu už mělo imunitu k planým neštovicím… protože, pokud by se to stalo až v dospělosti, mívají i plané neštovice vážnější průběh s mnoha riziky. Dostatečná promořenost populace k nějaké infekci je z hlediska epidemiologického výborná zpráva, protože se infekce nemá jak šířit, nebo se šíří velmi omezeně.

V souvislosti s koroňákovou epidemií mluvilo o nutnosti promoření populace nemálo odborníků s tím, že jde hlavně o to, aby se toto promořování řídilo v únosných mezích pro zdravotnický systém a tedy hlavně pro samotné pacienty, kteří zdravotnický systém potřebují. Ono totiž, nalijme si čistého vína, ona ani jiná možnost moc není, pokud nevěříme na zázraky. Virus tu je a jen tak asi mávnutím kouzelného proutku nezmizí. Pokud není vakcína a není dostatečný počet lidí v populaci, kteří mají k infekci imunitu (a současně obrovský počet nakažených), vždy bude mít infekce potenciál se šířit, i kdybychom se na hlavu stavěli. A teď jde o to, jak rychle se bude šířit. A to by měla ovlivnit všechna ta opatření, která se dělají. Ono k promořování populace dochází již od doby prvního případu u nás (ať už to byl ten mediálně zdokumentovaný, nebo mnohem dříve, kdy lidé nemoc prodělali a mysleli si, že jde o chřipku – to nevíme). Jen to promořování probíhá pomalu.

Mezi živelným průchodem epidemie bez jakýchkoli opatření a plošnou karanténou je mnoho mezistupňů, ale biologicky půjde vždy o „promořování“ do té doby, než virus nezmizí (což je málo pravděpodobné), nebo se populace neproočkuje (vakcína není). Jak je zřejmé z vývoje u nás i v dalších zemích, i když se udělají jakkoli přísná opatření, epidemie stále pokračuje – rychleji nebo pomaleji. Jde o to, nastavit rychlost průběhu epidemie tak, aby stačily kapacity v nemocnicích a pacienti, kteří by měli šanci na záchranu života nemocniční péčí, tuto možnost mohli využít.

Průšvih s koroňákem je hlavně v tom, že je ohromně nakažlivý. Takže i když se všude píše, že má smrtnost reálně v desetinách procenta, tak při téměř 11 milionech lidí v ČR se tyto desetiny procenta vyšplhají do několika desítek tisíc úmrtí – a to samozřejmě nechce nikdo, zvlášť ještě v kontextu těžkého průběhu generace našich rodičů či prarodičů, o které přijít nechceme. Koncept chytré karantény se zdá být velmi rozumný při spolupráci většiny obyvatelstva. Ale stále jde o promořování… Promořování nerovná se živelný průběh epidemie (ani italské, britské či švédské scénáře) – je to biologický pojem.

Co mi vlastně na tom celém vadí je, že se mediálními zprávami vyvolává v lidech strach a pocit ohrožení. A všichni imunologové a nejen oni zdůrazňují, že právě strach a stresové přetížení jsou hlavními likvidátory zdravé imunity, kterou potřebujeme. Vemte si dva slavné muže v UK nakažené virem – prince a premiéra. Tipla bych si, že mladší z nich měl mnohonásobně vyšší stresové zatížení…. Vědecké důkazy, jak to přesně funguje, nemáme, proto bychom měli dát prostor také vlastní intuici, zdravému rozumu a také vnímavosti k sobě sama před titulky v médiích. Pokud je někdo bojácný, je to v pořádku a bude se více zdržovat doma. Pokud je někomu lépe venku, být aktivní, bude venku – samozřejmě s ohleduplností k ostatním.
Mějte se hezky a pečujte o sebe!
Tereza

věda

Věřte jen tomu, co je vědecky dokázané!

Přátelé, vím, že se dostávám na tenký led, ale dovolím si malé zamyšlení nad dnešní situací ve světle „evidence based“ vědeckého přístupu.

Celý život jsem byla vedena ke kritickému myšlení (jsem dcerou chemika a mikrobioložky), vystudovala jsem medicínu a ekonomii (management zdravotnictví). V podstatě většinu informací, které jsem v průběhu svého studia posbírala, se nesla v duchu „tak to je“.

Pojďme si dovolit nad současným stavem zapřemýšlet trochu z nadhledu… Co se to vlastně děje? Co o tom víme? Jsme v ohrožení, nebo nejsme? Jak se přenáší virus COVID-19? Jak dlouho přežívá v reálném světě? Jak se proti němu chránit? Jak to je s promořením obyvatelstva? Je to lehké nebo těžké onemocnění? Co hrozí, když onemocnění proděláme? Budeme mít dlouhodobou imunitu, nebo se můžeme nakazit opakovaně? Jaké příznaky má nakažený? Ochrání mě bavlněná rouška? Je virus geneticky upravený nebo není? Jak dlouho musí být karanténa? Jak dlouho musí být zavřené hranice? Jak nejlépe připravit zdravotnictví na epidemii? A tak dále a tak dále…

Vědecké zkoumání běží na plné obrátky, ale k jednoznačným tvrzením zdaleka nedospělo. Různí se názory odborníků všech různých specializací – epidemiologové, mikrobiologové, imunologové, odborníci na veřejné zdravotnictví, ekonomové i vládní činitelé různých zemí se přou, který postup, která fakta jsou správná a která zkreslená. Výzkum (a zvláště v omezeném časovém rámci) není schopen odpovědět na otázky týkající se reálného světa, vždy je omezen na nějaké konkrétní podmínky, není schopen vzít v potaz celý kontext. A tím je ve hře obrovské množství proměnných, na které se nemůžeme 100% spolehnout.

A protože je mimořádná situace, tak se každý snažíme si udělat nějaký názor… jenže podle čeho, když sama věda neví? Podle toho, co řekne vláda? Podle toho, jak moc na nás někdo vykulí oči ve spotu na youtube? Podle toho, co napíše náš oblíbený novinář nebo veřejně známá osobnost? Podle toho, co sdílí na FB naši přátelé? Podle toho…?

Podle čeho tedy?

Stojíme tváří v tvář něčemu, na co si nějaký názor udělat nutně musíme, protože se musíme nějak chovat, nějak žít – nejde si ničeho nevšimnout, protože osobní svoboda se značně smrskla. A vlastně nám to dává ohromnou příležitost zjistit, jak to vlastně mám s rozhodováním a utvářením si názoru. Co mě ovlivňuje více a co méně. Podle čeho si vybírám, čemu budu věřit a proti čemu se vymezím…. A z toho se pak odvíjí, jak se budu chovat!

Psychoterapeutická práce s klienty mne naučila, že máme každý určitý filtr vnímání světa. Co je pro jednoho ohrožující, toho si druhý nemusí ani všimnout. Co je pro jednoho vysněný scénář, u toho se druhý nudí. Co je pro jednoho bytostně důležité, nad tím je jiný schopen mávnout rukou. Něco, co je pro jednoho do očí bijící, to druhý vůbec nemusí zaregistrovat. … někde jsem slyšela, že původní američtí obyvatelé byli vybiti španělskými kolonizátory nikoli proto, že by se nedokázali bránit, ale proto, že si vůbec nevšimli připlouvajících lodí. Lodě neznali, nebyly přes jejich filtr vnímání vidět.

A tak si říkám, co všechno nevidíme?

Když si občas čtu některé diskuse, kde jsou schopni se lidé urážet a vyhrožovat si, je mi z toho smutno… a to ani nemluvím o udávání a soupeření, které se rozjelo v plné parádě, politické propagandě a na druhé straně kritice všeho.

Mě osobně nedává věda přesnou odpověď na mnohé mé otázky. Nejsem např. ochotna akceptovat srovnání ČR a Mongolska, údaje o životaschopnosti viru v laboratorních podmínkách vztažené na reálný svět, epidemiologické modely pracující s jinými infekcemi ani nařízení, které z toho vyplývají. Rozhodně si nemyslím, že jsem „sežrala všechnu moudrost světa“ – spousta jistě důležitých faktů neprojde mým filtrem vnímání, ale nějak se k tomu všemu vztáhnout musím.

A proto se neustále ptám PROČ? Co je za tou informací? O čem nás zrovna toto informuje?
Když dám příklad. Stále se mluví o počtu nakažených v ČR. Jenže co je to za počet? Je to počet pozitivně testovaných v ČR – nikoli nakažených! A to je ohromný rozdíl. A podobný rozdíl bude v mnoha „vědeckých“ i dalších informacích. Co nám tedy taková fakta sdělují? Bude potřeba použít nějaký svůj vlastní způsob zpracování – někdo tomu třeba říká selský rozum, intuice, víra…

Zakončím základní otázkou, ve které se psychoterapeutický přístup shoduje s vědeckým kritickým myšlením. Než něco přijmu jako pravdu, nebo jediné správné řešení, musím si položit otázku:

Nemohlo by to být třeba i jinak?

Přátelé, přeji nám všem, abychom si zachovali čistou mysl, jakous takous rovnováhu a hlavně chuť do života ať už věříme čemukoli!
Tereza

Ztráty na životech

Téma, které se do našeho vědomí dostalo mnohem více, než dříve. Tak si říkám, zda i to není určitým spirituálním posláním této epidemie – protože teprve vědomí smrti dává životu docela jinou hodnotu.

To, že nakonec umřeme všichni, o tom není pochyb. I když mi někdy přijde, že se tomu běžně nevěnuje pozornost. Chtěla bych sdílet úryvek z mé oblíbené knihy Řek Zorbas: „Jednou jsem šel přes nějakou vesnici. Jakýsi stařeček sázel mandlovník. Stařečku, povídám mu, ty ještě sázíš mandlovník? A tu on, jak byl skloněný, se obrátil a řekl mi: Ano, synku, dělám, jako bych neměl zemřít. A já zas dělám, jako bych měl každou chvíli zemřít, namítl jsem mu. Kdo z nás dvou měl pravdu, pane? …Mlčel jsem. Obě cesty jsou neschůdné a příkré, ale obě tě mohou dovést na vrchol. Počínat si, jako by nebylo smrti, a zase jako bys měl každou chvíli smrt před sebou – vždyť je to vlastně totéž. Když se mě však tehdy Zorbas ptal, ještě jsem to nevěděl.“

Když si čtu nadpisy v některých médiích, pokládám si otázku – je každé úmrtí ztrátou na životě? Jistě, fakticky ano, ale přijde mi, že „ztrátou života“ myslíme předčasnou ztrátu života. Zemře člověk, který ještě mohl žít. Jak dlouho ještě mohl žít? Kdo je oprávněn to posoudit? A co je ještě v rukách člověka, aby ovlivňoval…

Když jsem pracovala v nemocnici, hospitalizovali jsme 82letou paní, která byla do té doby soběstačná, ale začala ji brnět noha, padala. Zjistilo se, že má nádor na míše. Neurochirurgové ji nejprve odmítli pro její věk. Paní byla v úžasné kondici, byla namotivovaná, zvládnout obtížnou operaci. Báli jsme se jí vůbec říci, že asi k operaci nedojde. Naštěstí se ale povedlo vyjednat výjimku. Bohužel nevím, jak dlouho ještě paní žila, nebo možná ještě žije, ale tak nějak pocitově si říkám, že bylo moc dobře, že měla možnost, aby jí neurochirurgové život prodloužili. A pak tam byla jiná paní s těžkým srdečním selháním. Věkově byla mnohem mladší, ale vzhledem ke svému onemocnění vypadala jako stařenka. Říkala mi, že se smrti nebojí, že už toho v životě zažila dost a v takovém stavu, upoutaná na lůžko, se zavedenými katetry všude v těle, se jí už žít nechce. Prý se každý večer modlí, aby se už neprobudila.

Životních příběhů je tolik, co je na světě lidí. A každý je trošku jiný… Musí se ale s každým úmrtím jednat o „ztrátu na životě“? Nemáme trochu tendenci myslet si, že jsme všichni nesmrtelní a všichni máme nárok na věčný život (nikoli ten posmrtný)?

Dovolte ještě jednu odbočku. Moje děti se dívaly v televizi na animáka, kde vystupovalo „strašidlo“ živá mrtvola. Děti přišly s myšlenkou, že jsme vlastně všichni živé mrtvoly, protože všichni jednou umřeme. Jak obrovský tah na branku takové dětské přemýšlení má, že?

Stále se prodlužuje průměrná délka života (za posledních 10 let se zvýšila v ČR průměrná délka života o cca 14%), ale nikoli jeho kvalita, jak vyplývá z průzkumů v mnoha zemích „vyspělého“ světa. Je to vlastně jeden z obrovských problémů, kterému čelí zdravotnictví – jsme sice schopni udržet člověka při životě, ale mnohdy za cenu velkých omezení či značného utrpení. Děje se tak v důsledku chronických onemocnění, která neumíme vyléčit, pouze zmírňovat příznaky – mluvím o srdečně-cévních nemocech, diabetu a dalších. K tomu se přidává ohromná skupina onkologických a duševních onemocnění… bez jakéhokoli soudu, co je dobře nebo špatně se mi ve světle koronavirové epidemie a spoustě úmrtí v jejím důsledku vybavila pohádka Dařbuján a Pandrhola. Jak Smrťáka zavřeli do sudu a nikdo neumíral… ale jakmile se ze sudu dostal, skosil všechny, kteří mu patřili…

A proč to všechno píšu? Protože mi přijde, že důležitější než se bát smrti je pečovat o svůj život, protože každý den, každá hodina či každá minuta tu je jen jednou a nikdy se nebude opakovat! Tím myslím, nechodit riziku v žádném případě naproti, ale nepřestávat žít!

Hluboce soucítím se všemi, kteří nemají možnost se se svými blízkými, kteří odchází na druhý břeh, rozloučit kvůli karanténním opatřením… znám to, před 11 lety mi takto odešla v nemocnici babička v průběhu zákazu návštěv kvůli chřipkové epidemii. Denně bývá takových úmrtí u nás přes 300 (z různých důvodů).

Právě jejich blízkým je věnován i zítřejší dobročinný on-line kytarový koncert, na který zvu, když budete mít zájem – https://www.facebook.com/snewsinfo/videos/875044812938526/UzpfSTc1MTg1MTU1MzoxMDE1ODkwMDUxMjA1MTU1NA/?epa=SEARCH_BOX

https://eshop.sporclarts.com/index.php…

Opatrujte se,
Tereza

Boj

Věčné téma v historii napříč staletími, napříč živočišnou i rostlinnou říší, napříč veškerými životními tématy.

Téma boje často řeším i se svými klienty, ať už se to týká vztahů nebo boje proti vlastnímu tělu, jeho nedokonalostem či potížím. Většinou jsem zastáncem spíše „mírových“ řešení, ale někdy je zkrátka potřeba si vybojovat své místo na světě. Pokud to člověk pro sebe neudělá, strádá psychicky i fyzicky, můžou se objevit psychosomatická onemocnění. Člověk, který se stále jen někomu přizpůsobuje, vynakládá obrovskou energii, aby odhadl, čím se druhým zavděčit, dělá vše pro to, aby nevznikl konflikt, může velmi ublížit sobě sama.

Mám nemálo klientů, kteří stojí na pokraji psychického zhroucení, trpí migrénami, hučením v uších či dalšími symptomy a přesto se empaticky snaží pochopit všechny a všechno okolo, k obhájení vlastních potřeb nemají odvahu, nebo jim přijde vlastně nepatřičné a sobecké bojovat sám za sebe.

Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Umění války“, která předkládá kousky zachovalých textů čínského vojevůdce Sun Pina. Občas jde mráz po zádech, jak trefně a krátce je schopen popsat základní principy boje. Boje, který je spravedlivý… „I ten, kdo není ctnostný jako pět císařů, nemá schopnosti tří králů a ani není moudrý jako vládce Čou, může říci: „Chci mít dobrou vůli a být spravedlivý, chci se zabývat hudbou a poezií, chci nosit volný šat a vyhnout se každé neshodě a boji.“ Každý takový však musí mít na paměti, že i Jao či Šun takové přání měli. Nemohli jej však uskutečnit. Proto svolali vojsko a postavili se zlu.“ … Přesto varuji, že ten, kdo hledá zalíbení v boji, jistě zahyne, a ten, kdo hledá v boji bohatství, bude pohaněn. Válka a boj nejsou cestou k uspokojení ani k zisku.“

V životě někdy dochází k situacím, kdy je třeba vědomě sebrat odvahu k boji i přes možné ztráty. Zkrátka vzít osud do svých rukou a spravedlivě bojovat na své straně. I když třeba dojde k porážce (ať už to symbolicky vnímáme jakkoli), aspoň má člověk dobrý pocit, že pro to něco udělal.

Přeji hodně odvahy a velkou míru citlivosti, kdy je ten pravý okamžik, kdy už není jiné východisko než spravedlivý boj!
Krásný víkend.
Tereza

Úzkost z lásky

Úzkosti bývají velmi častou příčinou návštěvy psychoterapeuta a dotýkáme se jí (či spíše potýkáme se s ní) i s mými klienty. To, že nás vztahy dokážou pěkně rozhodit a zúskostnit, je věc většině z nás známá. Chtěla bych vám však dnes nabídnout zajímavý pohled Jungiánské psychoterapeutky Vereny Kast, která krásně popisuje úzkost ze ztráty lásky v té nejobyčejnější podobě.

„Úzkosti z možné ztráty milostných citů se projevují například úzkostí z toho, že si navzájem zlhostejníme. je to úzkost, že naše soužití s člověkem, kterého jsme kdysi tak milovali, nabude nakonec takové kvality, že by bylo možn nahradit ho téměř kýmkoli jiným. Úzkost, že emocionální a sexuální fascinace a inspirace zmizí a nebudou už nikdy k nalezení.

Jsme-li fascinováni druhým a cítíme-li se jím inspirování, jedná se o emoce jako všechny ostatní – přicházejí a odcházejí. My samozřejmě doufáme, že přijdou a neodejdou…

V párové terapii se partnerům říká, že se mají tohoto romantického milostného ideálu vzdát. Pak prý budou moci lépe řešit problémy všedního života a budou realističtější. Nepochybně je pravda, že nároky romantického ideálu na vztah jsou přílišné. Ale je také pravda, že snažit se být jen realističtější a vzdávat se všech idealizací nemusí být žádným skutečným řešením.

Vždyť v lásce se tak či onak musí sejít země s nebem. A příliš mnoho země, nebo dokonce samá země – z toho žádná fascinace nevznikne.“

(Úryvek z knihy V. Kast – Úzkost a její smysl)

Nebe na zemi přeji … aspoň někdy!
Tereza

OVLÁDAT SVÉ EMOCE … opravdu?

Vždy, když za mnou přijde klient poprvé, ptám se, jaká je jeho zakázka – co ode mě/naší spolupráce očekává. Jednou z velmi častých „zakázek“ bývá, že člověk neumí ovládnout své emoce. V duchu si říkám, že to musí být opravdu krutý boj, snažit se ovládat své vlastní emoce…

Zkusme se podívat na emoce jako na určitý šestý smysl. Na rozdíl od zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, které nám dávají vědět, co se děje vně nás samotných, emoce nás informují o stavu uvnitř nás. Pokud by takové informace nebyly důležité, asi by nás matička příroda touto dovedností neobdařila. Jak tedy lze ovládat emoce? … anebo nejprve „Jak lze ovládat zrak?“ Tak třeba… Rozumem, naší moudrou mozkovou kůrou se rozhodneme, že na této kytce nevidíme trny, protože je přeci potřeba ji utrhnout. Když už jsme se takto rozhodli, odhodlaně uchopíme stonek a ejhle… hmat nám jasně sděluje, že to bolí, když se píchneme o trn. Jak to, že naše rozhodnutí nefunguje? Jak to, že když se nám po obrovském úsilí povede ovládnout svůj zrak, že trny nevidíme, stejně nám ublíží?

Anebo ještě jinak. Každý jsme originál a každý máme trochu jinou citlivost jednotlivých smyslů. Někdo má lepší zrak a vidí černou tečku kdesi v dálce, kterou jiný nevidí. Někdo má lépe vyvinutý sluch a slyší vysoké i hluboké tóny, které ostatní neslyší. Stejně to je s chutí či hmatem. Ráda v této souvislosti uvádím příhodu, kdy jsem si sousedům stěžovala, že na zahradě slyším stále nějaké pískání. Ptala jsem se, zda neví, co by to mohlo být. Sousedka odpověděla, že mají na zahradě odpuzovač koček, který vydává nějaké zvuky ve vysokých frekvencích. „To přeci nemůžeš slyšet!“ říkala mi. Jenže já to slyšela. Jak bych si asi tak měla poručit, abych neslyšela – jak ovládnout svůj sluch? Stejné to je s emocemi. Někdo je holt citlivější než jiný a to vůbec neznamená, že je něco v nepořádku.

Svoje klienty proto nabádám, aby svoje emoce přijali, aby jim dopřáli pozornost, zjistili, co jim emoce sdělují. Mám zkušenost u mých klientů, že na řešení svých různých životních trablů jdou rozumem a jsou pak velmi zaskočeni silou svých emocí. Říkají mi: „Ale vždyť já nemám vůbec důvod mít strach… To je přeci nenormální, že mě tahle situace naštvala… Z téhle činnosti bych přeci měl mít radost, ale nemám…“

Emoce mají ovšem ještě jeden významný aspekt. Není to pouze o něčem abstraktním – že se nějak cítíme, ale jedná se o „hmotné“ souvislosti. Co tím myslím? Pokud již pocítíme nějakou emoci, můžeme vzít jed na to, že už se nám v těle rozpoutala hormonální bouře, že se vyloučilo množství chemických látek, které spolu nějak reagují, přináší informace buňkám všech orgánů. A to už opravdu „neukecáme“!

Velmi mě potěšila zpětná vazba od jednoho klienta, že mu pomohlo moje doporučení nebojovat s nepříjemnými emocemi, ale pouze přijmout fakt, že jsou nepříjemné.
Tím vůbec nemyslím to, že bychom se neměli snažit být v pohodě a dobré náladě, někdy to ale zkrátka nejde. Právě zvědomením a přijetím dané emoce, nasloucháním tomuto šestému smyslu, můžeme zjemnit to nepříjemné a neplýtvat energií na boj a ovládání.

Hodně radostných emocí přeji!
Tereza