S jistotou poradit
Nedávno mi jedna známá říkala: „Ty v těch svých článcích vždycky něco poradíš, co by měl člověk dělat, ale nakonec to zpochybníš, že to může být i jinak… to na mě působí hrozně nejistě, jako bys nevěděla, jak to tedy doopravdy je!“ A mně nezbylo, než přitakat, že opravdu nevím.
Setkávám se se spoustou lidí, s mými individuálními klienty, s účastníky na mých workshopech, s kolegy na vzdělávacích seminářích, přáteli, známými i neznámými lidmi. Na přetřas přichází stále stejná témata – partnerské i jiné blízké vztahy, vlastní sebevědomí, zátěž v práci, starosti s dětmi nebo rodiči, strachy z budoucnosti, nespokojenost se současným životem. Bylo by skvělé následovat nějaký návod o deseti krocích, který by nás z každého problému vyvedl. Jenže tak jednoduché to není… I každá „hospodyňka“ ví, že když má dát do těsta na buchty tři vejce, bude trošku rozdíl, jestli jsou malá nebo velká – že to na konzistenci těsta bude znát a tím pádem je potřeba oproti receptu trochu upravit i množství mouky nebo mléka.
Při řešení lidských potíží, bolestí na duši, je to ještě mnohem složitější. Když zůstanu u metafory s těstem, ono mnohdy není zřejmé, zda člověk, který žádá o radu, chce upéct buchty nebo rohlíky… nebo něco úplně jiného, třeba by si nejraději uvařil polévku. Pokud neznám životní okolnosti, těžko poradím správně. Jde také o priority, jaké člověk má, čeho chce dosáhnout, nebo spíše, jakým způsobem je ochoten kráčet životem, aby se cítil naplněný, aby cítil, že jeho existence má smysl.
Vědomí smyslu se ukazuje v psychologických výzkumech jako zcela zásadní fenomén kvality života, duševního (a potažmo i fyzického) zdraví. Neurolog a psychiatr V.E. Frankl, který sám přežil koncentrační tábor, se hledání smyslu velmi podrobně věnuje ve svých pracích, kde ho označuje za hlavní odpovědnost každého člověka. „Klást si otázky a nalezené odpovědi každodenně aplikovat v činech. To nám dává možnost postavit se životním těžkostem a pochopit, že nikdy nemůžeme zůstat bez naděje.“
S tímto „mottem“ se pak i já ve své psychoterapeutické práci snažím motivovat klienty, aby neodkládali tuto svoji zodpovědnost, nevynucovali si konkrétní rady, ale (třebas s pomocí) hledali svoje vlastní odpovědi, podle nich se pak chovali a nevzdávali se vlastní svobody.
Ať je vám mé dnešní zamyšlení alespoň malou inspirací.
Tereza
