Chci ovládat své emoce … opravdu?

Vždy, když za mnou přijde klient poprvé, ptám se, jaká je jeho zakázka – co ode mě/naší spolupráce očekává. Jednou z velmi častých „zakázek“ bývá, že člověk neumí ovládnout své emoce. V duchu si říkám, že to musí být opravdu krutý boj, snažit se ovládat své vlastní emoce…

Zkusme se podívat na emoce jako na určitý šestý smysl. Na rozdíl od zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu, které nám dávají vědět, co se děje vně nás samotných, emoce nás informují o stavu uvnitř nás. Pokud by takové informace nebyly důležité, asi by nás matička příroda touto dovedností neobdařila. Jak tedy lze ovládat emoce? … anebo nejprve „Jak lze ovládat zrak?“ Tak třeba… Rozumem, naší moudrou mozkovou kůrou se rozhodneme, že na této kytce nevidíme trny, protože je přeci potřeba ji utrhnout. Když už jsme se takto rozhodli, odhodlaně uchopíme stonek a ejhle… hmat nám jasně sděluje, že to bolí, když se píchneme o trn. Jak to, že naše rozhodnutí nefunguje? Jak to, že když se nám po obrovském úsilí povede ovládnout svůj zrak, že trny nevidíme, stejně nám ublíží?

Anebo ještě jinak. Každý jsme originál a každý máme trochu jinou citlivost jednotlivých smyslů. Někdo má lepší zrak a vidí černou tečku kdesi v dálce, kterou jiný nevidí. Někdo má lépe vyvinutý sluch a slyší vysoké i hluboké tóny, které ostatní neslyší. Stejně to je s chutí či hmatem. Ráda v této souvislosti uvádím příhodu, kdy jsem si sousedům stěžovala, že na zahradě slyším stále nějaké pískání. Ptala jsem se, zda neví, co by to mohlo být. Sousedka odpověděla, že mají na zahradě odpuzovač koček, který vydává nějaké zvuky ve vysokých frekvencích. „To přeci nemůžeš slyšet!“ říkala mi. Jenže já to slyšela. Jak bych si asi tak měla poručit, abych neslyšela – jak ovládnout svůj sluch? Stejné to je s emocemi. Někdo je holt citlivější než jiný a to vůbec neznamená, že je něco v nepořádku.

Svoje klienty proto nabádám, aby svoje emoce přijali, aby jim dopřáli pozornost, zjistili, co jim emoce sdělují. Mám zkušenost u mých klientů, že na řešení svých různých životních trablů jdou rozumem a jsou pak velmi zaskočeni silou svých emocí. Říkají mi: „Ale vždyť já nemám vůbec důvod mít strach… To je přeci nenormální, že mě tahle situace naštvala… Z téhle činnosti bych přeci měl mít radost, ale nemám…“

Emoce mají ovšem ještě jeden významný aspekt. Není to pouze o něčem abstraktním – že se nějak cítíme, ale jedná se o „hmotné“ souvislosti. Co tím myslím? Pokud již pocítíme nějakou emoci, můžeme vzít jed na to, že už se nám v těle rozpoutala hormonální bouře, že se vyloučilo množství chemických látek, které spolu nějak reagují, přináší informace buňkám všech orgánů. A to už opravdu „neukecáme“!

Velmi mě potěšila zpětná vazba od jednoho klienta, že mu pomohlo moje doporučení nebojovat s nepříjemnými emocemi, ale pouze přijmout fakt, že jsou nepříjemné.
Tím vůbec nemyslím to, že bychom se neměli snažit být v pohodě a dobré náladě, někdy to ale zkrátka nejde. Právě zvědomením a přijetím dané emoce, nasloucháním tomuto šestému smyslu, můžeme zjemnit to nepříjemné a neplýtvat energií na boj a ovládání.

Hodně radostných emocí přeji!
Tereza