Proč vznikne psychosomatické onemocnění?

Každý jsme jiný a jinak reagujeme na větší či menší těžkosti ve svém životě. Záleží na mnoha faktorech, zda bude spíše náchylnější k onemocnění naše tělo nebo naše psychika – či v nejčastějším případě kombinace obojího.

Souvislosti s onemocněním

Díky rozvoji psychosomatického přístupu v poslední době se zkoumalo a stále zkoumá, jak souvisí onemocnění se strukturou osobnosti, s povahou problémů, s nimiž se pacient potýká v životě, jak se konkrétní schéma chování odráží na tělesné úrovni. Protože psychosomatika původně vychází z dynamických psychoterapeutických směrů (Freudova psychoanalýza, Jungova analytická psychologie), dostáváme se ke vztahům s rodiči a rodinnými příslušníky, zkušenostmi dítěte na reakce matky k onemocněním, rodinným tabu, stereotypům chování přenášeným z generace na generaci.

Pokud pátráme po určitých přesných kauzálních (příčinných) vztazích, jakým způsobem reaguje tělo na psychickou zátěž, příliš dobře nepochodíme. Přestože lze vysledovat souvislost určitých typů onemocnění s určitými osobnostními charakteristikami (známý je příklad na výkon a rychlost orientované osobnosti typu A (dle Konrada Lorenze) s vyšším rizikem srdečně-cévních onemocnění), stěžejní v pátrání po skutečné příčině nemoci jsou individuální souvislosti každého pacienta.

Každý člověk je díky svému individuálnímu vývoji a zkušenostem jinak vybaven zvládat určité situace v životě.

Velmi to souvisí s představou o sobě sama, o svých hodnotách a postojích, tomu, za čím si stojíme. Pokud vyrůstáme v rodině, kde jsou emoce hněvu či smutku tabuizovány či devalvovány, dítě se naučí je potlačit, vytěsnit z vědomí jako nepřijatelné. Přitom nám jsou však matičkou přírodou dány do vínku jako cenný orientační signál, jako jakýsi kompas, který nám poskytuje orientaci ve světě. Jedná se o stejný princip, jako když jsme vybaveni strachem, který nám umožňuje reagovat na potenciální nebezpečí a upozorňovat na něj.

Ti z nás, kteří se nenaučili pracovat v dětství se signálním významem svých emocí a přiměřeně na ně reagovat, často se u nich objevuje úzkost, nebo na danou situaci zareaguje tělo. Když se blíže zamyslíme nad fenoménem úzkosti, nejedná se pouze o psychický stav, nýbrž také o stav těla, kdy roste tělesné napětí, zvyšuje se srdeční frekvence, roste krevní tlak, snižuje se prokrvení periferních tělesných oblastí (studené ruce a nohy). Úzkost vzniká tehdy, když pocítíme obavu, že danou situaci nezvládneme, nebo že na ni nejsme schopni reagovat vhodným způsobem, odpovídajícím našemu naučenému sebepojetí. Člověk, který vyrostl v prostředí, kde se nenaučil adekvátně reagovat na konflikt („vybuchnout“ bylo zakázané), raději svoje emoce i projevy chování potlačí. Vzhledem k tomu, že součástí emocí jsou i složité biochemické děje v těle, nelze je potlačit úplně. Potlačujeme pouze vnější projevy chování, či jejich uvědomování. Pokud stresová situace přetrvává a dotyčný na ni nereaguje, mohou se objevit sklony k použití alkoholu, medikace či jiných drog nebo naopak člověk zcela rezignuje, cítí se bezmocný a dochází k reakci těla – somatizaci, vzniku tělesného onemocnění.

Tělesná reakce poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali

Když bychom to shrnuli, můžeme říci, že základním principem vzniku psychosomatických onemocnění je to, že neadekvátně reagujeme na zátěžovou reakci, neodpovídáme svými emocemi, rozumem ani chováním a proto musí tuto funkci zastoupit naše tělo. Tělesná reakce tedy – většinou bolestivým způsobem – poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali, protože naše duševní reakce se nachází v „okovech“ vnějších přijatých norem, tlaku okolí a výchovou v dětství. Velmi se mi líbí přirovnání psychosomatiky k ekologii duše, protože řeší konflikt mezi přírodou-přirozeností a kulturou-přijatými společenskými normami. Zvědomněním a prožitím emocí, nácvikem adekvátního chování (společensky přijatelného, ale asertivního) a citlivou proměnou svého sebepojetí se lze bolestí postupně zbavovat, uzdravit se, opakování nemocí předcházet.

MUDr. Tereza Hodycová