Když umlčím duši, ozve se tělo

Hlásek lidské duše je tichý, snadno jej ve světě rychlého toku informací přeslechneme. Nebo, i když jej zaslechneme, nehodí se nám příliš do krámu. Je třeba něco (si) dokázat. Požadavky duše zdržují, jsou na obtíž, nebo jsou naprosto společensky nevhodné.

Principy propojenosti psychiky a tělesných příznaků se zatím nepodařilo úplně prozkoumat, nicméně některá fakta jsou vědecky popsána.

Každý jsme trochu z jiné líhně a podle toho také funguje jak naše mysl, tak tělo, jinak reagujeme na zátěžové situace, máme jiné strategie k jejich zvládnutí. Je docela prospěšné si tyto svoje strategie prozkoumat a případně upravit, abychom se pak zbytečně nepotýkali s nějakou nemocí, které jsme se mohli vyvarovat.

Doposud se nepřišlo na to, proč se u někoho při stresovém přetížení (psychické zátěži, poruše přizpůsobení) rozvine spíše onemocnění psychické jako je deprese, úzkostná porucha či další diagnózy, u jiných se více projeví příznak tělesný (bolesti, poruchy funkce orgánů). Proto je nemožné předem říci, že „taková a maková“ psychická zátěž způsobí jedno a konkrétní onemocnění. Může se stát, že při komplikovaném rozvodu se u jednoho pacienta objeví žaludeční vřed, u jiného třeba tlaky na hrudi či poruchy srdečního rytmu.

Bylo popsáno několik psychosomatických modelů propojenosti duševních pochodů a vzniku tělesného příznaku:

  • Příznak má funkci symbolu

Možná u veřejnosti nejznámější model. Bolesti kolen – strachem se mi podlamují kolena. Bolest zubů (bez zjevné příčiny – žádný kaz či zánět není objeven) – nemůžu něco skousnout, s něčím se smířit. Často se týká pohybového systému – psychogenní obrny (někoho bych nejraději uhodil, ale nesmím) nebo smyslových orgánů – psychogenní slepota (něco nechci vidět, ale jsem tomu vystavován). Tělo pacienta se snaží tímto způsobem upozornit na nějaký konkrétní problém v životě. Pacient sám si symboliky není vědom, nejedná se v žádném případě o simulování.

  • Tělesná potíž jako důsledek potlačeného afektu

Pokud se na někoho zlobím, ale nechci si to připustit, resp. nemám odvahu nějak adekvátně jednat, může zareagovat místo toho tělo – zvláště, pokud tento afekt prožíváme a bojkotujeme dlouhodobě. Nejčastěji se jedná o bolesti a poruchy funkce pohybového aparátu – ramenní kloub (nejraději bych někoho uhodila, ale nemohu), čelistní kloub (něco bych ráda řekla, ale nemohu) ale samozřejmě i oblast šíje a beder, kde se psychické napětí demonstruje nejčastěji, i další velké klouby v těle (kolena, kyčle, lokty). Tělesně manifestována může být také úzkost a smutek (např. blokády skloubení žeber a kosti hrudní).

  • Tělesná potíž vycházející z potlačování emocí, nadměrné sebekontroly

Každá emoce má jak složku psychickou (pocit), tak složku biologickou (uvolnění různých chemických látek do krevního oběhu, nervové vzruchy, svalové napětí a mnoho dalšího). Pokud člověk nadměrně kontroluje projevy svých emocí, dochází k chronickému přetížení jak psychického, tak fyzického aparátu. Nejčastějšími fyzickými příznaky bývají chronické blokády páteře, zatuhlost některých svalových skupin (šíjové), obtíže trávicí, vysoký krevní tlak, kožní exémy a další.  Není předem jasné, který orgán či tělesný systém bude postižen. Výzkumy se přiklánějí k jisté „achilově patě“, odborně locus minoris resistentiae – tedy nejslabšího, nejchoulostivějšího místa na těle daného genetickou výbavou či celkovým kontextem života.

Příznaky psychosomatických onemocnění můžou být velmi různorodé, ovlivňují se navzájem, můžou se střídat a měnit intenzitu. Pro zachycení psychosomatického onemocnění je mimořádně důležité zohledňovat jak fyzické tak psychické i sociální obtíže, postoje k životu, vztahům, sobě samému a v neposlední řadě vzorce chování a celkový životní styl.

Leave a Comment

(1 komentář)

  • Jiří Nižňanský

    Dobrý večer, velmi pěkný článek, a takových není nikdy dost. V článku mě pak zaujala tato věta “Doposud se nepřišlo na to, proč se u někoho při stresovém přetížení (…) rozvine spíše onemocnění psychické jako je deprese, úzkostná porucha či další diagnózy, u jiných se více projeví příznak tělesný (…).” Já jsem se svou vlastní zkušeností, dopracoval zatím k těmto výsledkům: 1. příčinou nemoci je nedostatek poznání 2. proto se mě psychická či tělesná porucha snaží svými symptomy přivést k tomu dosud nepoznanému či opomíjenému 3. vzhledem k tomu, že většina vědců vychází z ťechto paradigmat: a) žijeme pouze jeden život b) člověk = fyzické tělo c) hmota je zdrojem energie 4. nemůže některé rébusy lidského zdraví vyřešit 5. jakmile tato paradigmata otočí o 180°, posunou se dále. Zdraví jednotlivce je vlastně lakmusovým papírkem jeho poznání a nemoc se léčí 3 základními nástroji: A. doplněním informací B. z toho plynoucí změnou životního stylu a C. vyčistěním těla. Co se týče bodu A., tam si lze představit informace typu “tato houba není jedlá” až po informaci, co je to láska a jak pracují energie. Čím je ta informace obtížněji přijatelná, tím těžší je nemoc. A čím je poznání silněji odmítáno, tím silněji se nemoc projevuje na tzv. psychické úrovni. Takže by se dalo říci, že první na řadě jsou tělesné újmy a pak přitvrzují újmy psychické…

  • Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *