Jen tak sedět u vody

Když vedu workshopy ve firmách nebo při individuálních konzultacích, tak se setkávám s profesně vysoce postavenými lidmi, kteří jsou velmi úspěšní, ale nějak jim už v tom „kalupu“ docházejí síly. Možná je to náhoda, ale spíš si to nemyslím – velmi často těmto lidem přináší psychickou úlevu představa, že sedí někde u vody a nemusí vůbec nic… jen sedět a pozorovat hladinu… V reálném životě na takové věci samozřejmě nemají čas, ale ve své fantazii se takovou představou doslova opájí.
Mohli bychom takové představy analyzovat, interpretovat, že voda může symbolizovat naše nevědomí nebo mateřský princip a tak dále.

Dnes jsem ale spíš přemýšlela o tom (sedíc u vody), jak je smutné, že si někdo takový zážitek opravdu nedokáže dopřát. Na kdy jako ten svůj život a propojení se svou duší odkládá???
Bylo opravdu krásně, zajela jsem si zaplavat (jen na chvilku – moc dlouho v té studené vodě zatím ještě nevydržím) a potkala jsem dvě starší paní, které si pomalinku plavaly podél břehu rybníka a u toho si povídaly. Pak se na břehu osušily a oblékly a zůstaly sedět na břehu. Dýchlo to na mě takovým klidem a pohodou, tak jsem si taky sedla na břeh kousek dál a koukala se na hladinu. Taková, řeknete si, blbost – a co se tam děje věcí – jak vítr čeří hladinu, jak se v ní odráží slunce a jiskří to, jak vyskakují ryby nad vodu, jak šustí spadlé listy a pak se pomalinku pohupují než klesnou ke dnu… a to jsou přesně ty chvíle, kdy jakoby se čas zastavil…

Krásný nadcházející víkend!

MUDr. Tereza Hodycová