Když se cítíme zaseknutí v životě na místě, prožíváme nedostatek energie, nedostatek motivace, úzkost, strach… nebo všechno dohromady. Máme před sebou úkoly, které bychom chtěli splnit, v hlavě si opakujeme, že bychom už konečně měli něco udělat, ale stejně se nepohneme. Díváme se na seznam povinností, který se každým dnem prodlužuje, a spolu s ním narůstají výčitky. Stydíme se sami před sebou, bojíme se budoucnosti a máme pocit, že všichni kolem nás toho zvládají mnohem víc. Právě takové příběhy slýchám od svých klientů velmi často.
Dnešní doba má pro podobné potíže rychlou odpověď. Říká se tomu prokrastinace. Stačí si lépe zorganizovat čas, vystoupit z komfortní zóny, přestat odkládat a prostě začít. Jenže čím déle pracuji jako psychoterapeutka, tím opatrnější jsem vůči podobným univerzálním vysvětlením. Ano, někdy opravdu odkládáme věci, které bychom mohli udělat hned. Ne všechno, co zvenčí vypadá jako prokrastinace, je ale skutečně prokrastinace. A právě v tom bývá rozdíl, který může rozhodnout o tom, jestli si pomůžeme, nebo si naopak ještě více ublížíme.
Když nás zastaví vlastní nervová soustava
Máme někdy pocit, že hlavním úkolem mozku je dělat nás výkonnými, šťastnými a úspěšnými. Ve skutečnosti je jeho prvořadým úkolem něco mnohem prostšího – udržet nás naživu. Nervová soustava proto neustále vyhodnocuje, jestli jsme v bezpečí, nebo v ohrožení. A pokud někde rozpozná riziko, snaží se nás chránit.
Někdy útěkem. Někdy bojem. A někdy tím, že nás jednoduše zastaví.
Právě tato poslední reakce bývá velmi často zaměňována za lenost nebo nedostatek motivace. Přitom může jít o zcela přirozenou obrannou reakci organismu. Rozum například ví, že změna zaměstnání by byla správným krokem, ale člověk není schopen ani otevřít životopis. Chce zavolat na důležitou schůzku, odpovědět na e-mail nebo dokončit projekt, a přesto to odkládá den za dnem. Ne proto, že by byl líný. Často proto, že jeho nervová soustava spojuje pohyb vpřed s možností další bolesti.
Pokud člověk v minulosti opakovaně zažíval odmítání, ponižování, selhání nebo dlouhodobé přetížení, mozek si tyto zkušenosti dobře pamatuje. Když se dnes objeví podobná situace, nemusí reagovat na to, co se děje právě teď, ale na to, co se kdysi naučil. Rozum říká: „Tohle zvládneš.“ Nervová soustava odpovídá: „Nechoď tam. Minule to bolelo.“
Právě tento vnitřní konflikt bývá nesmírně vyčerpávající. Člověk má pocit, že bojuje sám proti sobě, a čím víc se snaží přemoci silou vůle, tím větší bezmoc nakonec prožívá.
Nejdřív porozumět, potom jednat
Právě proto bývám opatrná na rychlé návody. Ne proto, že by malé kroky nebo disciplína neměly smysl, ale proto, že bez porozumění příčině mohou působit jako další forma tlaku. Než se pustíme do boje sami se sebou, stojí za to položit si otázku, co nám naše neochota vlastně sděluje. Je za ní chronická únava? Úzkost? Strach z neúspěchu? Obava z přetížení? Nebo vzorec chování, který nás kdysi chránil a naše nervová soustava se ho dodnes nechce vzdát?
To jsou otázky, na které většinou neexistuje rychlá odpověď. Vyžadují čas, zvědavost a někdy i psychoterapii. Právě proto se ve své práci nesnažím klientům co nejrychleji poradit, jak se přemoci. Mnohem důležitější mi připadá společně pochopit, proč se zastavili. Jakmile totiž porozumíme tomu, co nervová soustava chrání, často se začne objevovat prostor pro změnu.
Život se vrací po malých kouscích
Na druhou stranu ani samotné porozumění nestačí. Kdybychom jen seděli doma a přemýšleli, proč se nemůžeme pohnout z místa, pravděpodobně bychom se v tom začali postupně ztrácet. Psychoterapie proto podle mě stojí na hledání rovnováhy mezi pochopením a jednáním.
Klientům často doporučuji, aby se na chvíli přestali soustředit na svůj největší problém a hledali oblasti života, které ještě fungují. Uvařit si oběd, zalít květiny, dojít na krátkou procházku, uklidit jednu polici nebo podepsat dětem úkoly. Ne proto, že by právě tyto činnosti vyřešily úzkost, syndrom vyhoření nebo ztrátu motivace. Jejich význam spočívá v něčem jiném. Každá dokončená činnost totiž nervové soustavě připomíná, že stále něco zvládáme, že nejsme úplně bezmocní a že svůj život dokážeme alespoň trochu ovlivnit.
Právě z těchto zdánlivě obyčejných zkušeností se postupně vrací pocit kompetence, sebedůvěra i odvaha udělat další krok. A často se ukáže, že cesta ven nezačíná velkým rozhodnutím, ale úplně malým pohybem.
Možná tedy někdy nepotřebujeme být na sebe tvrdší. Možná potřebujeme být zvědavější. Místo otázky „Proč jsem tak líný?“ může být mnohem užitečnější zeptat se: „Před čím se mě moje nervová soustava snaží chránit?“ Teprve když porozumíme této odpovědi, můžeme se znovu vydat na cestu. Ne silou vůle, ale s větším respektem k sobě, ke svému tělu i k vlastnímu životnímu příběhu.
