Když se poraníme, tělo nám dává jasně najevo, že potřebuje čas na hojení. Když dostaneme chřipku, zvýšená teplota nám připomíná, že organismus bojuje s infekcí. Bolest ani horečku většinou nevnímáme jako nepřítele, ale jako součást přirozené obranné reakce. Jakmile však přijde řeč na psychosomatické onemocnění, jako bychom na tuto logiku zapomněli. Bolest zad, migréna, zažívací obtíže, chronická únava nebo kožní problémy jsou najednou považovány za chybu těla, kterou je potřeba co nejrychleji odstranit.
Co když se ale naše tělo nechová nelogicky? Co když i v těchto situacích dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí?
Právě na této myšlence stojí moderní psychosomatika. Neříká, že jsou zdravotní obtíže „jen v hlavě“, ani nehledá jednoduché symbolické významy jednotlivých nemocí. Dívá se na člověka jako na propojený celek, ve kterém spolu neustále komunikují mozek, nervový systém, hormony, imunita i jednotlivé orgány. Tělo a psychika nejsou dvě oddělené části. Jsou to dva různé jazyky jednoho organismu. Když jeden z nich přestaneme poslouchat, druhý začne často mluvit mnohem hlasitěji.
Co dnes víme o stresu a nervovém systému
V posledních desetiletích udělaly neurovědy obrovský krok dopředu. Dnes víme, že náš mozek nepřetržitě vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí, nebo v ohrožení. Tento proces probíhá většinou mimo naše vědomí a jeho hlavním cílem není štěstí ani výkon, ale přežití.
Pokud nervový systém vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, spustí stresovou reakci. Zrychlí se tep, změní se dýchání, zvýší se svalové napětí, omezí se trávení a organismus se připraví na boj nebo útěk. Taková reakce je naprosto přirozená a často nám zachraňuje život. Problém nastává až ve chvíli, kdy se z krátkodobé pohotovosti stane dlouhodobé nastavení. Organismus totiž není vytvořený k tomu, aby žil měsíce nebo roky v neustálé pohotovosti.
Právě zde začínají být patrné souvislosti mezi psychikou a tělem. Dlouhodobá aktivace stresové reakce ovlivňuje hormonální rovnováhu, imunitní systém, kvalitu spánku, trávení i schopnost regenerace. Ne proto, že by psychika byla od těla oddělená, ale proto, že jsou od samého počátku jedním funkčním celkem.
Proč stejné situace zvládáme každý jinak
Lidé se mě často ptají, proč dva lidé prožijí podobně náročnou životní situaci a pouze jeden z nich onemocní. Odpověď není jednoduchá, protože každý z nás vstupuje do života s jinou genetickou výbavou, jinou citlivostí nervového systému a jinými zkušenostmi.
Velkou roli hraje také prostředí, ve kterém vyrůstáme. Právě v dětství se učíme, zda je svět bezpečným místem, jak zacházet s emocemi, jestli si můžeme dovolit projevit hněv, smutek nebo strach a zda máme jistotu, že i ve chvíli, kdy jsme zranitelní, zůstává vztah zachovaný. Tyto zkušenosti se postupně zapisují nejen do naší psychiky, ale také do způsobu, jakým reaguje náš nervový systém.
Ve své terapeutické praxi opakovaně potkávám lidi, kteří byli vedeni k tomu, aby byli především hodní, výkonní a bezproblémoví. Naučili se potlačovat vlastní potřeby, nechtěli druhé zatěžovat a zvykli si zvládat všechno sami. Zvenčí působí klidně a vyrovnaně, uvnitř však jejich organismus často zůstává ve střehu. Emoce totiž nejsou jen psychickým prožitkem. Jsou současně změnami v činnosti mozku, hormonů, svalového napětí, srdeční frekvence i imunity. To, co si z různých důvodů nedovolíme vnímat nebo vyjádřit, z našeho organismu nezmizí. Nervový systém s touto zkušeností pracuje dál a někdy ji začne vyjadřovat jazykem, kterému rozumí nejlépe – prostřednictvím těla.
Když symptom není nepřítel
Jedna z myšlenek, která je mi na moderní psychosomatice nejbližší, říká, že symptom není nepřítel. Je pokusem organismu vyřešit situaci, kterou v danou chvíli nedokázal zvládnout jiným způsobem.
To samozřejmě neznamená, že je nemoc něčím dobrým nebo že bychom ji měli omlouvat. Znamená to ale, že tělo většinou nejedná proti nám. Snaží se nás chránit způsobem, který odpovídá našim možnostem, zkušenostem i aktuálnímu nastavení nervového systému.
Když tuto logiku pochopíme, přestaneme vést s vlastním tělem nekonečný boj. Místo otázky „Jak se tohoto symptomu co nejrychleji zbavit?“ se začneme ptát: „Co se mi moje tělo snaží sdělit? Co se v mém životě děje, že právě teď potřebuje reagovat tímto způsobem?“ A právě v této změně perspektivy často začíná skutečná léčba.
Psychosomatika nehledá viníka, ale souvislosti
Lidé mají někdy obavu, že psychosomatika znamená hledání chyb ve výchově nebo obviňování rodičů. Tak to ale není.
Naše dětství nás bezpochyby ovlivňuje, stejně jako genetická výbava, temperament, životní události, vztahy, spánek, pohyb, výživa nebo dlouhodobý stres. Každý z těchto dílků vytváří jedinečnou mozaiku našeho života. Psychosomatika proto nehledá viníka. Hledá souvislosti.
Stejná diagnóza může mít u dvou lidí zcela odlišný příběh. Migréna nemusí znamenat totéž u dvou žen, chronická bolest zad nemusí vznikat ze stejného důvodu a ani opakované zažívací obtíže nelze vysvětlit jednou univerzální teorií. Proto se v terapii nesnažíme hledat obecné významy nemocí. Snažíme se porozumět konkrétnímu člověku.
Léčba začíná porozuměním
Psychosomatická léčba nestojí proti klasické medicíně. Naopak z ní vychází a rozšiřuje ji o další rozměr. Nejprve je vždy potřeba hledat a léčit tělesné příčiny onemocnění. Pokud ale obtíže přetrvávají nebo se opakovaně vracejí, může být stejně důležité podívat se také na dlouhodobý stres, způsob života, vztahy, práci s emocemi nebo schopnost regenerace.
Psychosomatika pro mě není hledáním skrytých významů nemocí. Je snahou porozumět člověku natolik dobře, aby jeho tělo už nemuselo nést to, co bylo příliš těžké pro jeho duši.
Psychoterapie pak není jen cestou ke zmírnění symptomů. Je prostorem, ve kterém se člověk učí lépe rozumět sám sobě, bezpečněji regulovat svůj nervový systém, pečovat o své vztahy i o vlastní tělo. Někdy se tím změní samotné onemocnění, jindy se promění způsob, jakým s ním člověk žije. V obou případech ale získává něco velmi cenného – větší svobodu a možnost pečovat o své zdraví s větším respektem k sobě samému.
Možná právě proto mě psychosomatika nepřestává oslovovat. Nepřináší jednoduché odpovědi ani univerzální návody. Učí nás spíš klást jiné otázky. Neptat se jen, jak se obtíží co nejrychleji zbavit, ale zkusit porozumět tomu, proč vznikly právě teď a proč právě tímto způsobem. Někdy totiž zjistíme, že nemoc není jen překážkou, kterou musíme překonat. Může se stát i příležitostí zastavit se, podívat se na svůj život z jiné perspektivy a začít o sebe pečovat s větší laskavostí. A právě v tom podle mě spočívá skutečný smysl moderní psychosomatické medicíny.
