Když se na začátku psychoterapie ptám klientů, co ode naší spolupráce očekávají, jedna odpověď se opakuje překvapivě často: „Chtěl bych konečně ovládat své emoce.“
Pokaždé si při tom v duchu říkám, že to musí být nesmírně vyčerpávající boj. Bojovat s vlastními emocemi je totiž trochu podobné, jako bojovat s vlastním tělem. Čím více energie do tohoto zápasu investujeme, tím více nás většinou stojí. Možná bychom si proto měli položit jinou otázku. Opravdu potřebujeme své emoce ovládat? Nebo jim spíše potřebujeme porozumět?
Emoce jsou náš šestý smysl
Ráda se na emoce dívám jako na jakýsi šestý smysl. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat nám přinášejí informace o světě kolem nás. Emoce nám naopak dávají zprávu o tom, co se děje uvnitř nás. Informují nás, zda se cítíme v bezpečí, jestli jsou naplněné naše potřeby nebo zda někdo překročil naše hranice.
Zkusme si představit, že se rozumem rozhodneme, že na růži neuvidíme trny, protože ji přece potřebujeme utrhnout. Můžeme se o tom přesvědčovat sebevíc, ale když stonek pevně uchopíme, hmat nám okamžitě sdělí něco jiného. Bolí to.
Podobně fungují i emoce. Můžeme si stokrát říkat, že bychom neměli mít strach, že není důvod být smutní nebo že bychom se neměli zlobit. Pokud už ale nervová soustava situaci vyhodnotila jako ohrožující, samotné přesvědčování většinou nestačí.
Proč emoce nejdou vypnout vůlí
Dnes už díky neurovědám víme, že emoce nevznikají až ve chvíli, kdy si je uvědomíme. Mozek nepřetržitě vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí, nebo v ohrožení, a velká část těchto procesů probíhá automaticky. Ještě dříve, než si řekneme: „Mám strach,“ už se může zrychlit tep, změnit dech, zvýšit svalové napětí nebo se začnou vyplavovat stresové hormony.
Právě proto bývá tak těžké emoce jednoduše „ukecat“. Neznamená to ale, že jsme slabí nebo že nad sebou nemáme kontrolu. Znamená to jen, že naše nervová soustava dělá svou práci tak, jak byla evolučně nastavena.
Stejně jako se liší citlivost zraku nebo sluchu, liší se i citlivost nervové soustavy. Někteří lidé intenzivněji vnímají atmosféru, vztahy nebo změny kolem sebe. Neznamená to, že je s nimi něco v nepořádku. Znamená to pouze, že jejich „šestý smysl“ zachytí podněty, kterých si někdo jiný vůbec nevšimne.
Jak pomáhá psychoterapie a EMDR
Emoce nejsou jen psychickým prožitkem. Jsou zároveň biologickou reakcí, při které se mění činnost mozku, autonomního nervového systému i hormonálního prostředí. Pokud už nějakou emoci cítíme, znamená to, že se v těle dávno odehrává celá neurofyziologická reakce.
Proto se v psychoterapii většinou nesnažíme emoce potlačit. Mnohem důležitější je porozumět tomu, proč vznikají a co nám sdělují. Velká část našich emočních reakcí souvisí s minulými zkušenostmi, které nervová soustava stále vyhodnocuje jako důležité.
Právě s tímto principem pracuje například metoda EMDR. Nepomáhá člověku emoce ignorovat ani nad nimi zvítězit silou vůle. Pomáhá mozku zpracovat zkušenosti, které nervovou soustavu stále udržují ve střehu. Když se změní způsob, jakým je minulá zkušenost uložena v paměti, přirozeně se mění i intenzita emocí, které dnes vyvolává.
Přijmout neznamená rezignovat
Jeden z klientů mi po čase řekl, že nejvíce mu pomohlo doporučení přestat bojovat s nepříjemnými emocemi. Ne proto, že by se chtěl cítit špatně, ale proto, že si poprvé dovolil připustit, že právě teď je mu opravdu těžko. Paradoxně právě tehdy se jeho emoce začaly zklidňovat.
Často totiž netrpíme jen samotnou emocí, ale také bojem proti ní. Bojíme se svého strachu, zlobíme se na svůj smutek nebo se stydíme za úzkost. Přitom přijetí neznamená rezignaci. Znamená uznat, co právě prožíváme, a teprve potom hledat cestu dál.
Možná tedy skutečným cílem psychoterapie není naučit se emoce ovládat. Možná je mnohem důležitější naučit se jim rozumět. Protože emoce nejsou naším nepřítelem. Jsou jedním ze způsobů, jak s námi naše nervová soustava komunikuje. A když jim porozumíme, často zjistíme, že se začnou měnit samy. Ne proto, že jsme je přemohli, ale proto, že už nemusely křičet tak hlasitě.
