Na úzkost se můžeme dívat z mnoha různých úhlů pohledu. Mohli bychom mluvit o neurobiologii, fungování nervové soustavy, psychologických teoriích nebo o technikách, které pomáhají úzkost zvládat. O tom všem se ostatně podrobněji věnuji ve svých workshopech i v dalších článcích na tomto webu. Dnes bych se ale chtěla zastavit u trochu jiného pohledu – společenského a možná i symbolického.
Mám pocit, že dnešní doba nás nenápadně vede k představě, že bychom se vlastně neměli ničeho bát. Technický pokrok nám přinesl obrovské množství výhod a často v nás vytváří iluzi, že všechno lze vyřešit, ovlivnit nebo mít pod kontrolou. Když onemocníme, vezmeme si lék. Když někam potřebujeme, sedneme do auta. Když něco nevíme, během několika vteřin si odpověď najdeme na internetu.
Jenže stejně jako jsme si zvykli na fyzické pohodlí, někdy jsme si zvykli i na pohodlí psychické. Přestali jsme počítat s tím, že strach, nejistota nebo bolest jsou přirozenou součástí života. A právě proto nás často vyděsí o to víc, když se objeví.
Současně na sebe klademe obrovské nároky. Měli bychom být výkonní, sebevědomí, psychicky odolní, mít ve všem jasno a zvládnout všechno vlastními silami. „Když nemůžeš, přidej.“ „Všechno je jen v hlavě.“ „Stačí si víc věřit.“ Taková poselství kolem sebe slýcháme dnes a denně.
Na jedné straně si zvykáme, že život má být pohodlný a bez překážek. Na druhé straně po sobě chceme téměř nadlidské výkony. A právě tato kombinace podle mě naši psychiku velmi vyčerpává.
Připomíná mi to člověka, kterému je zima. Místo aby si naštípal dříví a zatopil v kamnech, začne malovat na okno obrázky slunce, aby měl pocit, že je tepleji. Chvíli to možná funguje, ale skutečný problém tím nevyřeší.
Když se životní prostor začne zužovat
Není náhodou, že slovo úzkost souvisí se slovem úzký. Představte si místo, kterým jste dříve bez problémů prošli. Najednou se ale zúží natolik, že se v něm zaseknete. Nemůžete dopředu ani zpátky. Přesně tak někdy působí úzkost.
Postupně se zužuje náš psychický prostor. Přestáváme si věřit, vyhýbáme se situacím, které nás děsí, ztrácíme pocit svobody. Nervová soustava pak reaguje, jako by šlo o skutečné ohrožení života.
Právě tímto pohledem se často dívám na příběhy lidí, kteří ke mně přicházejí do psychoterapie. Nesnažíme se úzkost za každou cenu umlčet. Společně hledáme, co jejich životní prostor postupně zúžilo a jak jej můžeme zase rozšířit.
Co nás o úzkosti učí pohádky
Mám ráda pohádky. Nemyslím tím jen příběhy pro děti, ale příběhy obecně. Připadají mi jako obrazy lidského života.
Když se nad nimi zamyslíte, zjistíte, že žádný princ ani princezna nejsou postaveni před draka hned na začátku příběhu. Nejdříve musí ujít kus cesty. Potkávají pomocníky, učí se novým dovednostem, získávají zkušenosti a často také nějaký kouzelný předmět. Teprve potom jsou připraveni postavit se tomu, čeho se nejvíce báli.
V psychoterapii je to velmi podobné.
Nejdříve společně hledáme zdroje. Učíme se lépe rozumět vlastnímu tělu, emocím i nervové soustavě. Hledáme lidi, o které se můžeme opřít, i způsoby, jak zvládat náročné situace. Teprve potom má smysl obracet se k tomu, co v nás vyvolává největší strach.
Jeden z mých klientů, který dlouhodobě trpěl panickými atakami, mi jednou řekl, že největším terapeutickým momentem pro něj nebyla žádná složitá technika. Bylo to moje doporučení, aby se při přicházející úzkosti na chvíli zastavil a dovolil si přijmout, že mu teď opravdu bude chvíli špatně. Když zjistil, že i tento stav dokáže unést a že nakonec odezní, získal zkušenost, kterou mu do té doby nikdo dát nemohl – že úzkost není silnější než on.
Cílem není úzkost odstranit
Když s lidmi pracuji dlouhodobě, nesnažíme se úzkost ze života vymazat. Snažíme se postupně zvětšovat onen pomyslný psychický prostor.
Někdy začínáme úplně jednoduše – lepším vnímáním vlastního těla, pravidelnou relaxací nebo hledáním větší rovnováhy mezi výkonem a odpočinkem. Jindy společně objevujeme způsoby, jak měnit katastrofické scénáře, které si naše mysl automaticky vytváří. Velkou pozornost věnujeme také vztahům. Přestože právě ony bývají někdy zdrojem největších zranění, mohou být zároveň tím, co naši nervovou soustavu znovu učí bezpečí. Blízkost druhého člověka, přijetí, obyčejné obejmutí nebo vědomí, že na své těžkosti nejsem sám, mají často větší léčivou sílu, než si uvědomujeme.
Úzkost, stejně jako fyzická bolest, není sama o sobě nemoc. Je to signál. Obrací naši pozornost k něčemu, co potřebuje naši péči. Cílem proto není úzkost za každou cenu odstranit, ale porozumět tomu, o čem nás informuje, a hledat způsoby, jak na ni reagovat konstruktivněji.
Na závěr bych si dovolila citovat slova švýcarské psychoterapeutky Vereny Kast z knihy Úzkost a její smysl, která podle mě vystihují podstatu mnohem lépe, než bych dokázala sama:
„Dejme vale velikášským fantaziím, že jsme nesmrtelní, a přijměme ohroženost života. Opouštějme, co máme opustit. Počítejme s nejistotou, ale přesto nerezignujme. Je to jedna z podob statečnosti. Je to naděje, která počítá s tím nejhorším, a přece věří, že věci mohou dopadnout co nejlépe. Je to klid, jehož základem je důvěra v život.“
