„Všechna vyšetření máte v pořádku.“
Je to věta, která některým lidem přinese úlevu. Jiným naopak ještě větší bezmoc. Protože dobře vědí, že jejich obtíže jsou skutečné. Bolí je záda, hlava nebo břicho, trápí je bušení srdce, chronická únava, závratě nebo zažívací potíže. Jen se zatím nepodařilo najít jejich jednoznačnou medicínskou příčinu.
Právě s takovými lidmi se ve své psychoterapeutické praxi setkávám. Neznamená to ale, že automaticky předpokládám, že za každou nemocí stojí psychika. A už vůbec ne, že by si člověk své obtíže „vytvářel v hlavě“. Tak jednoduché lidské zdraví naštěstí ani bohužel není.
Psychosomatika není hledání viníka
Přestože jsem původním vzděláním lékařka, při práci s psychosomatickými obtížemi nevystupuji v roli lékaře. Nenahrazuji medicínskou diagnostiku ani léčbu. Naopak považuji ji za důležitý základ, o který se můžeme opřít.
Psychoterapie a medicína podle mého názoru nestojí proti sobě. Každá odpovídá na trochu jiné otázky. Medicína se snaží porozumět tomu, co se v těle děje.
Psychoterapie se vedle toho ptá také proč právě teď, proč právě tímto způsobem a jakou roli mohou v našem zdraví hrát dlouhodobý stres, životní zkušenosti, vztahy nebo způsob, jakým zacházíme sami se sebou.
Právě proto je mi blízký bio-psycho-socio-spirituální model zdraví. Člověka nevnímá jako soubor orgánů ani jako soubor psychických procesů. Dívá se na něj jako na celek, ve kterém se neustále ovlivňuje tělo, nervový systém, psychika, vztahy i životní prostředí.
Co dnes víme o psychosomatice?
Ještě před několika desetiletími byla psychosomatika často vysvětlována velmi zjednodušeně. Dnes máme díky neurovědám mnohem přesnější představu o tom, jak úzce jsou propojeny mozek, autonomní nervový systém, hormonální systém, imunita i jednotlivé orgány.
Současní autoři jako Gabor Maté, Bessel van der Kolk, Stephen Porges každý trochu jiným jazykem ukazují podobnou skutečnost: lidské tělo a psychika spolu nepřetržitě komunikují.
Dlouhodobý stres, opakované přetížení nebo životní zkušenosti, při kterých jsme ztráceli pocit bezpečí, se neukládají jen do našich vzpomínek. Ovlivňují také způsob, jakým funguje autonomní nervový systém. A právě ten řídí mnoho tělesných funkcí, které nemůžeme vědomě ovlivnit – srdeční rytmus, dýchání, trávení, svalové napětí nebo imunitní reakce.
To samozřejmě neznamená, že každá nemoc vzniká „psychicky“. Znamená to ale, že psychika a tělo nejsou dva oddělené světy.
Co mě při terapii zajímá nejvíce
Když ke mně přijde člověk s psychosomatickými obtížemi, nezačínám tím, že hledám skrytý význam jeho nemoci. Nejdříve mě zajímá jeho příběh.
Jak obtíže začaly. Jak se vyvíjely. Co se tehdy v jeho životě odehrávalo. Jak nemoc ovlivnila jeho každodenní fungování, vztahy nebo práci. Jak o svém těle přemýšlí. Čeho se bojí. Co už vyzkoušel. Co mu alespoň trochu pomáhá. Teprve postupně začínáme společně hledat souvislosti. Ne proto, abychom našli jednoduchou příčinu. Ale proto, abychom lépe porozuměli celému obrazu.
Velmi často pracujeme také s časovou osou. Sledujeme, kdy se obtíže objevily poprvé, co jim předcházelo a jaké důležité životní události se v té době odehrávaly. Někdy se objeví překvapivé souvislosti. Jindy ne. Ani jedna z těchto možností není špatně. Nehledáme potvrzení předem vytvořené teorie. Hledáme to, co je pravdivé právě pro konkrétního člověka.
Otázky, které si můžete položit i vy
Myslím, že některé otázky mají smysl nejen během psychoterapie. Mohou být užitečné pro každého, kdo se snaží lépe porozumět svému tělu.
Například:
- Kdy se moje obtíže objevily poprvé? Co se tehdy v mém životě dělo?
- Mění se jejich intenzita podle toho, jak se cítím nebo co právě prožívám?
- Jak o své nemoci přemýšlím? Přináší mi moje vysvětlení spíše klid, nebo strach?
- Jak moje obtíže ovlivnily vztahy, práci nebo každodenní život?
- Co mi pomáhá cítit se alespoň o trochu bezpečněji a klidněji?
- Kde ve svém životě dlouhodobě překračuji vlastní hranice?
- Co by se změnilo, kdyby moje obtíže ustoupily?
Na tyto otázky neexistují správné ani špatné odpovědi. Často ale otevírají dveře k souvislostem, kterých jsme si dříve nevšimli.
Hledáme souvislosti, ne jednoduché symboly
V psychoterapii někdy pracujeme také se symbolickým významem onemocnění. Může být zajímavé přemýšlet o tom, proč se právě určitá část těla opakovaně ozývá nebo jaké životní téma nám připomíná. Nikdy to ale nepovažuji za univerzální výklad. Stejná diagnóza může mít u dvou lidí úplně jiný význam, protože každý z nás žije jiný životní příběh.
Vedle psychoterapie proto věnuji stejnou pozornost také režimovým opatřením, spánku, pohybu, výživě nebo doporučené lékařské léčbě. Psychoterapie totiž není alternativou medicíny. Je jejím přirozeným doplněním tam, kde samotná léčba nestačí vysvětlit celý příběh člověka.
Není důležité, odkud změna začne
Někomu pomůže změnit způsob myšlení. Jinému začne být lépe ve chvíli, kdy se naučí více odpočívat nebo nastavovat zdravější hranice. Další potřebuje nejprve stabilizovat nervový systém, zpracovat staré trauma nebo lépe porozumět svým emocím.
Neexistuje jedna správná cesta. A možná je to na celé psychosomatice ta nejdůležitější zpráva. Nemusíme přesně vědět, který uzlík v našem klubku je ten první. Důležité je začít ho trpělivě rozmotávat. Právě odtud totiž často začínají změny, které nejsou rychlé ani nápadné, ale bývají hluboké a dlouhodobé.
V dalších článcích se podrobněji podíváme například na to, jak spolu souvisejí psychosomatika, polyvagální teorie, attachment, dlouhodobý stres a fungování autonomního nervového systému. Právě tyto poznatky dnes významně mění naše porozumění tomu, proč tělo někdy mluví způsobem, kterému jsme ještě donedávna nerozuměli.
