Musím být dokonalá, aby mě měli rádi? Spousta z nás po dokonalosti touží. A čím více nám na ní záleží, tím více vnímáme rozdíl mezi skutečným stavem věcí a představou, jak by to mělo vypadat správně, krásně, čistě, úspěšně, přijatelně. Jenže už samotné slovo dokonalost v sobě skrývá jednu zvláštní otázku. Kdo vlastně určil, co je dokonalé? Kdo rozhodl, jak přesně má vypadat člověk, který už je dost dobrý?
Na workshopech i v psychoterapii se často dostávám k tématu sebepřijetí. Říkám někdy účastníkům, že přijmout sám sebe takového, jaký jsem, není žádná psychologická fráze, ale jeden z nejtěžších životních úkolů. Protože pokud se já sám nepřijmu, kdo to má vlastně udělat za mě?
Perfekcionismus jako strach ze ztráty lásky
Perfekcionismus bývá často popisován jako vysoký nárok na sebe, potřeba mít věci pod kontrolou nebo neschopnost spokojit se s nedokonalým výsledkem. To všechno může být pravda, ale podle mě to nejde dost hluboko. V psychoterapii se totiž často ukazuje, že perfekcionismus není jen touha být nejlepší. Velmi často je to strach, že když nebudu dost dobrá, výkonná, hodná, užitečná nebo bezchybná, ztratím lásku, přijetí a své místo mezi lidmi.
Malé dítě nepřichází na svět s hotovým pocitem vlastní hodnoty. Neumí si říct: „Moje hodnota je pevná bez ohledu na to, jestli se dnes někomu zavděčím.“ Pocit vlastní hodnoty se teprve vytváří ve vztahu. Dítě se dívá do očí rodičů a pečujících osob a z jejich reakcí postupně skládá obraz sebe sama. Jsem vítaný? Jsem v pořádku? Můžu být takový, jaký jsem? Anebo musím být nějaký, aby mě bylo možné milovat?
A právě tady se rodí mnoho našich pozdějších vzorců. Pokud dítě opakovaně zažívá, že láska, pozornost nebo klid přicházejí hlavně tehdy, když je hodné, šikovné, výkonné, nenáročné nebo bezproblémové, jeho nervová soustava si začne vytvářet jednoduché pravidlo: když budu správná, budu milovaná. Když udělám chybu, hrozí odmítnutí. Když budu potřebovat příliš, budu na obtíž.
Tohle pravidlo se nemusí uložit jako vědomá vzpomínka. Často se uloží mnohem hlouběji – do těla, do nervové soustavy, do automatického způsobu, jakým člověk reaguje na chybu, kritiku nebo možnost selhání. A tak se v dospělosti může stát, že drobná chyba v práci, nespokojený pohled partnera nebo obyčejná poznámka spustí v těle mnohem větší napětí, než by odpovídalo dané situaci. Rozum říká: „O nic nejde.“ Nervová soustava ale slyší: „Pozor, můžeš přijít o přijetí.“
Když se vlastní hodnota začne odvíjet od výkonu
Ve zdravém vývoji by se dítě mělo postupně učit, že může být milované i tehdy, když se mu něco nepovede, když se zlobí, když je smutné, když něco pokazí nebo když nesplní očekávání druhých. Právě opakovaná zkušenost, že vztah přežije i naši nedokonalost, pomáhá vytvářet bezpečnou vazbu a stabilnější pocit vlastní hodnoty.
Pokud tato zkušenost chybí nebo je příliš nejistá, člověk si začne bezpečí zajišťovat jinak. Výkonem. Přizpůsobením. Kontrolou. Snaha být dokonalý se pak nestává rozmařilostí, ale strategií přežití. Navenek může působit obdivuhodně. Takový člověk bývá spolehlivý, pracovitý, pečlivý, často velmi úspěšný. Uvnitř ale může žít v neustálém napětí, protože každá chyba neznamená jen chybu. Znamená ohrožení vlastní hodnoty.
Právě proto perfekcionismus tolik vyčerpává. Nikdy totiž nemá hotovo. Vždycky by to šlo ještě lépe, přesněji, krásněji, dokonaleji. Každý úspěch přinese úlevu jen na chvíli, protože brzy přijde další úkol, další očekávání, další možnost selhat. Člověk se tak dostává do kolotoče nedostačivosti, tvrdé práce, sebekontroly a strachu z chyb. Tato hra se dá hrát poměrně dlouho, ale vyhrát se nedá.
Co se děje v nervové soustavě
Z neurofyziologického pohledu je důležité si uvědomit, že naše nervová soustava není nastavená primárně na štěstí nebo dokonalost, ale na bezpečí. A pro dítě je bezpečí vždy spojeno se vztahem. Blízkost pečující osoby není luxus. Je to podmínka přežití. Proto mozek dítěte velmi citlivě sleduje, co vztah posiluje a co ho ohrožuje.
Pokud se tedy dítě naučí, že přijetí přichází hlavně tehdy, když podává výkon nebo nedělá potíže, jeho nervová soustava může v dospělosti reagovat na chybu podobně jako na ohrožení vztahu. Aktivuje se stresová reakce, zrychlí se dech, stáhnou se svaly, objeví se napětí v břiše nebo na hrudi, člověk začne v hlavě přehrávat, co měl udělat jinak. A protože tělo reaguje tak silně, snadno uvěříme, že se opravdu stalo něco hrozného.
Tady se perfekcionismus propojuje s úzkostí, psychosomatikou i obtížným zvládáním emocí. Nejde jen o myšlenku „měla bych být lepší“. Jde o celý naučený systém, ve kterém chyba vyvolává pocit ohrožení. A pokud je nervová soustava v takovém režimu příliš často, může se to časem projevit vyčerpáním, podrážděností, poruchami spánku, úzkostmi, tělesným napětím nebo různými psychosomatickými obtížemi.
Přijetí není lenost
Nechci nikoho nabádat, aby na sobě přestal pracovat a rozplynul se ve sladkém nicnedělání. Rozvoj je důležitý. Učit se nové věci, růst, zlepšovat se a překračovat vlastní limity může být velmi živé a radostné. Rozdíl je ale v tom, odkud tato snaha vychází.
Jiný je pohyb, který vyrůstá ze zvědavosti, tvořivosti a touhy žít plnější život. A úplně jiný je pohyb, který vyrůstá ze strachu, že když nebudu lepší, nebudu dost dobrá. Navenek mohou oba vypadat podobně. Uvnitř se ale odehrává něco úplně jiného.
V psychoterapii proto často nepřichází nejdůležitější otázka ve chvíli, kdy se ptáme, jak se zlepšit. Přichází spíše ve chvíli, kdy se zastavíme a zeptáme se: „Kdo vlastně jsem, když zrovna nepodávám výkon? Kdo jsem, když se mi něco nepovede? Kdo jsem, když nejsem užitečná, milá, výkonná nebo obdivovaná?“
Řekněme si popravdě, kdo z nás to vlastně ví úplně jistě. Možná ale právě proto není nejdůležitějším úkolem stát se dokonalejší verzí sebe sama. Možná je mnohem důležitější začít objevovat všechny svoje stránky a postupně zjišťovat, že i s nimi můžeme patřit do vztahů, do života a sami k sobě.
Když se učíme být dost dobří
Přijetí sebe sama neznamená, že je nám všechno jedno. Znamená to, že naše hodnota nestojí a nepadá s každým výkonem, chybou nebo náladou druhého člověka. Znamená to, že se nemusíme každý den znovu zasloužit o právo existovat.
To je pro mnoho lidí velmi těžké. Pokud jsme dlouho žili s pocitem, že lásku si musíme zasloužit, samotná myšlenka bezpodmínečného přijetí může znít podezřele, skoro nebezpečně. Jako by hrozilo, že když se přijmeme, přestaneme se snažit. Ve skutečnosti se ale často stane opak. Teprve když se člověk přestane hnát bičem nedostačivosti, může začít růst svobodněji, tvořivěji a s větší laskavostí k sobě.
Není to rychlá cesta. Někdy vede přes smutek z toho, co jsme nedostali. Někdy přes vztek, že jsme se museli tolik snažit. Někdy přes úzkost z toho, že když přestaneme být dokonalí, druzí nás možná neuvidí tak, jak bychom si přáli. Ale právě v těchto chvílích se může začít rodit něco mnohem pevnějšího než perfektní obraz sebe sama – skutečný vztah k sobě.
Není to tak dávno, kdy mi jedna známá řekla: „Ty mě tak štveš, jak jsi pořád tak dokonalá.“ A jaká to byla úleva, když jsem si po krátkém zrychlení tepu nemusela začít lámat hlavu, jak být dokonale nedokonalá. Když jsem si mohla jen v duchu říct: „Jdi mi k šípku.“
A navíc je teď doba, kdy jsou keře opravdu obsypané šípky. Tak až vás zase přepadne nutkavá touha na sobě pracovat hlavně proto, abyste byli pro někoho dost dobří, zkuste se cestou zastavit u šípkového keře. Nasbírejte si hrst šípků na čaj. Možná vám to udělá lépe než další seznam věcí, které byste na sobě měli zlepšit.
