Mentální anorexie z pohledu psychosomatiky

Poruchy příjmu potravy bývají strašákem v hlavách rodičů dospívajících dívek. Tlakem na dokonalost, ať už od svého okolí, společnosti, deformací estetického vnímání komerčními časopisy a médii se dostávají tato onemocnění čím dál silněji ke slovu. U svých klientů, známých a přátel se setkávám velmi často se zkušenostmi s poruchami příjmu potravy. To, že není vůbec složité se v určitých životních etapách do něčeho podobného zamotat znám i sama na své kůži, kdy jsem v období dospívání prošla (naštěstí poměrně krátkou) bulimickou atakou.

Ve své práci psychosomatické terapeutky zvažuji hlavně základní principy tohoto onemocnění v souvislosti s životním kontextem daného klienta/klientky. Až na výjimky se jedná o reakci na potíže v psychosexuálním vývoji. V období dospívání se každý člověk pere se silnou ambivalencí. Na jednu stranu dívka intenzivně touží po blízkosti, podpoře, porozumění a potvrzení své ženské role od obou rodičů, na druhou stranu se snaží o osamostatnění, nezávislost a separaci od původní rodiny. Unést tyto protikladné tendence v přelomové životní situaci bývá velmi těžké pro všechny zúčastněné, pro celou rodinu. Je třeba si uvědomit, že přehoupnout se do dalšího vývojového stupně potřebuje značnou dávku odvahy. Kdo ji postrádá, rád by se vrátil zpátky. Nároky, které na člověka klade příchod dospělosti, jsou enormní – výběr budoucího povolání, začínající vztahy s druhým pohlavím, problematika sexu, odpoutání se od rodičů. Téma anorexie souvisí s odporem stát se dospělou, touhou zůstat dítětem.

Dalším aspektem je kontext nemoci ve vztazích. Nemocná totiž získává proti svým zdravým blízkým určitou převahu, zvláštní práva, velkou míru pozornosti. Odmítání jídla pak může být jakýmsi prostředkem vládnutí nad blízkými osobami – nejčastěji matkou – a současně vytvořením závislosti na těch, kdo se snaží pomáhat, snaha o znovuvytvoření těsného, symbiotického vztahu s matkou (velmi často přehnaně pečující). Témata, která se prolínají s onemocněním anorexie je strach ze života a vysoká míra agrese, kterou dotyčná obrací proti vlastnímu tělu, jeho přirozeným touhám a pudům, které bere jako nepřijatelné. Symbolicky je zde patrna touha po „stavu beztíže“ a současně posedlost svým tělem jako spojujícím prvkem s reálným světem, s jeho limity a konečností.

Anorexie se často se týká rodin, kde je tabuizována sexualita, nebo naopak v souvislosti se sexuálním zneužíváním. Obvyklé je také téma hrozícího rozvodu rodičů či jinak pošramocených vztahů, kde dítě svojí nemocí rodinu tmelí a burcuje ke společné aktivitě proti anorexii. Častá je také problematika rodiči privilegovaného sourozence, kdy se anorexie stává prostředkem dosahování větší pozornosti. Příčiny však mohou být úplně nenápadné – rodiče se snaží děti podporovat v jejich vzdělání či sportovní kariéře, ale přehlédnou skutečné schopnosti a ambice dětí. Děti se pak potýkají s nedostatečným vytvořením vlastních sebeřídících schopností, se sníženým sebevědomím, nadměrnou přizpůsobivostí očekávání okolí. Na jednu stranu se snaží očekávání rodičů splnit, na straně druhé přichází protest vyjadřovaný tělem. Anorektické pacientky spojuje touha po všeobjímající harmonii, dětské bezstarostnosti, nekonfliktního spojení s matkou. Většinou je jim cizí představa vztahu, kde lze obhajovat vlastní názor, ale zároveň také připustit kritiku – vztah vnímají buď jako 100% harmonický, nebo nepřátelský.

Jak vidno, řešení je složité, léčba zdlouhavá, náročná. Osvědčuje se kombinovat individuální i skupinovou terapii, behaviorální přístupy, kde klientky mají možnost nacvičovat adekvátní chování a reakce hlavně v oblasti regulace příjmu potravy i hlubinnou psychoterapii, která se zabývá somatizací psychických konfliktů, emočních reakcí a úzkostí. Je třeba u klientek podporovat emočně otevřenější chování, sebeprosazení, pomaličku polehoučku budovat sebevědomí ve vztazích.

 

 

 

Nadváha a obezita z pohledu psychosomatiky

Je jaro a hubnutí do plavek bude zanedlouho vrcholit. Zástupy žen (i mnohých mužů), urputně se snažících zredukovat větší či menší špíčky různými způsoby. Někdo volí cesty více či méně drastických diet, jiný zvýšením sportovních aktivit, někdo volí různé formy detoxů, někdo tzv. rozumné stravování s počítáním kalorií a spousty dalších postupů.

Neznám ve svém okolí ženu (a velmi málo mužů), která by váhu (nebo svůj tvar) aspoň někdy v životě neřešila – kdo se nesnaží hubnut, snaží se přibrat, ale v součtu jde stále o to samé, určitou nespokojenost se svým tělem. Nespokojenost s tělem, to, že se jeho „majiteli“ nelíbí, jak vypadá, bývá nejčastější motivací k hubnutí mladších věkových kategorií, u těch starších stojí v popředí zdravotní rizika či již přímo zdravotní následky – cukrovka, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, bolesti kloubů ad.

Nabízí se zde tedy obligátní otázka – kdo jsme? Pokud někdo není spokojen se svým tělem, je tedy asi někým jiným, než jen tělo. Opět nás to vrací k pojetí člověka, bytosti, ke které náleží tělo, ale i další aspekty – je v podstatě jedno, zda je nazveme „duše“ a „duch“, nebo nějak úplně jinak. To, že člověk není pouze a jedině svým tělem se myslím shodneme všichni. Toto téma bylo zkoumáno nejvyššími učenci a filozofy od dob starověku (a možná ještě dříve). Odložme tedy jednostranný pohled na hubnutí a přestaňme se na chvíli zabývat příjmem a výdejem energie, alchymií jednotlivých živin a tréninkovými plány. Zkusme zapátrat po prvotní příčině chování, jež tloustnutí podporuje.

Tématem výživy v souvislosti s ostatními složkami lidské bytosti se zabýval např. Spinoza, který zdůrazňuje, že u člověka je vše tělesné zároveň i duchovní a duševní a různé „druhy potravy“ působí vždy na celého člověka. Což znamená také to, že pokud se některého druhu potravy nedostává, musí být nahrazen potravou jinou. Tím se dostáváme k jádru pudla, se kterým jsem se u svých klientů často setkávala v době, kdy jsem vedla kurzy snižování nadváhy – „podvýživa“ v oblasti psychické je dohrazována přemírou živin hmotných – jídlem.

Krásně duševní a duchovní stravu popisuje Irmgard Fuchsová v knize Psychosomatika:

„Dobrá duševní strava se skládá z pestrých lidských vztahů a přátelství, ze schopnosti spolupráce, tolerance, solidarity a velkorysosti, které se projevují formou neustálého dávání a přijímání. Vysoce hodnotnou duchovní stravou rozumíme knihy, hudbu, umění, vědu, filozofii, podnětné rozhovory, které přispívají ke kultivaci člověka tím, že zprostředkovávají sebepoznání a poznání lidí a světa. Pokud je duševní látková výměna omezena nedůvěrou, netrpělivostí, povýšeností a afekty všeho druhu, získává duševní potrava negativní příchuť a stává se spíše brzdou než pobídkou. Je ještě málo známé, že nepřátelský světový názor vede kvůli přísadě nenávisti k „otravě mysli“, která pak může postupně zničit i tělo.

Shrneme-li poznatky filozofů a budeme-li hledat společného jmenovatele pro nemírnost a závislost na jídle, najdeme jako rozhodující motiv duševně-duchovní nehybnost, která s sebou nese nutkavé činnosti a dětinskou naději na jednoduchá a pohodlná řešení životních potíží a úkolů.“

Klasická medicína je proti fenoménu obezity v úzkých. Rostoucí počet obézních na světě již před pár lety předčil počet podvyživených. Dramaticky rostou ekonomické náklady na léčbu onemocnění obezitou způsobených. Klesá kvalita života obézních lidí, klesá jejich produktivita práce a celkově i individuální svoboda a sebeúcta, která s sebou nese obrovské psychické újmy.

V sociální oblasti, tj. v mezilidských vztazích vykazují obézní lidé mnohé shodné znaky. Většinou špatně snáší napětí, jsou netrpěliví, nedůvěřiví, nadměrně pociťují strach, závist a žárlivost, což jsou všechno kvality, které vytváří odstup od ostatních, neuspokojivé vztahy. Tyto aspekty osobnosti jsou často potlačovány a maskovány právě fixací na jídlo a veškeré „machinace“ s ním spojené – hladovění, odpírání si sladkostí a v návaznosti na to přejídání.

Jinými slovy můžeme o obezitě mluvit jako o touze po „větší váze života“ nebo o vytvoření si obrany vůči světu. Nezpochybňuji faktory genetických predispozic, dědičnost „rodinného talíře“, ale i způsob práce s emocemi a vztahy uvnitř rodiny v době dětství. Dle Freudovi psychologie náleží problematika přejídání do tzv. „orálního období“ v raném dětství, jehož potřeby nebyly dostatečně uspokojeny.

Jak tedy obezitu řešit, jak pomoci svým pacientů, jak osvobodit toho hubeného člověka z jeho tukového vězení? Bohužel neexistuje nějaké jednoznačně správné řešení, jak už to u psychosomatických onemocnění bývá. Nejlépe se osvědčuje kombinace změn v životním stylu – ať už se týkají stravy a sportu – s respektující psychoterapeutickou podporou. Stěžejní je aktivita samotného obézního. Díky terapeutickému vztahu lze pracovat i s vlastním sebehodnocením, překonávat v určitém smyslu duševně-duchovní neobratnost a zmírňovat strach ze života.

Krásné jaro a chuť do života vám přeji!

MUDr. Tereza Hodycová

Proč vznikne psychosomatické onemocnění?

Každý jsme jiný a jinak reagujeme na větší či menší těžkosti ve svém životě. Záleží na mnoha faktorech, zda bude spíše náchylnější k onemocnění naše tělo nebo naše psychika – či v nejčastějším případě kombinace obojího.

 

Souvislosti s onemocněním

Díky rozvoji psychosomatických přístupů v poslední době se zkoumalo a stále zkoumá, jak souvisí onemocnění se strukturou osobnosti, s povahou problémů, s nimiž se pacient potýká v životě, jak se konkrétní schéma chování odráží na tělesné úrovni. Protože psychosomatika původně vychází z dynamických psychoterapeutických směrů (Freudova psychoanalýza, Jungova analytická psychologie), dostáváme se ke vztahům s rodiči a rodinnými příslušníky, zkušenostmi dítěte na reakce matky k onemocněním, rodinným tabu, stereotypům chování přenášeným z generace na generaci.

Pokud pátráme po určitých přesných kauzálních (příčinných) vztazích, jakým způsobem reaguje tělo na psychickou zátěž, příliš dobře nepochodíme. Přestože lze vysledovat souvislost určitých typů onemocnění s určitými osobnostními charakteristikami – známý je příklad na výkon a rychlost orientované osobnosti typu A (dle Konrada Lorenze) s vyšším rizikem srdečně-cévních onemocnění – stěžejní v pátrání po skutečné příčině nemoci jsou individuální souvislosti každého pacienta.

 

Každý člověk je díky svému individuálnímu vývoji a zkušenostem jinak vybaven zvládat určité situace v životě.

Velmi to souvisí s představou o sobě sama, o svých hodnotách a postojích, tomu, za čím si stojíme. Pokud vyrůstáme v rodině, kde jsou emoce hněvu či smutku tabuizovány či devalvovány, dítě se naučí je potlačit, vytěsnit z vědomí jako nepřijatelné. Přitom nám jsou však matičkou přírodou dány do vínku jako cenný orientační signál, jako jakýsi kompas, který nám poskytuje orientaci ve světě. Jedná se o stejný princip, jako jsme vybaveni strachem, který nám umožňuje reagovat na potenciální nebezpečí a upozorňovat na něj.

Ti z nás, kteří se nenaučili pracovat v dětství se signálním významem svých emocí a přiměřeně na ně reagovat, často se u nich objevuje úzkost, nebo na danou situaci zareaguje tělo. Když se blíže zamyslíme nad fenoménem úzkosti, nejedná se pouze o psychický stav, nýbrž také o stav těla, kdy roste tělesné napětí, zvyšuje se srdeční frekvence, roste krevní tlak, snižuje se prokrvení periferních tělesných oblastí (studené ruce a nohy). Úzkost vzniká tehdy, když pocítíme obavu, že danou situaci nezvládneme, nebo že na ni nejsme schopni reagovat vhodným způsobem, odpovídajícím našemu naučenému sebepojetí. Člověk, který vyrostl v prostředí, kde se nenaučil adekvátně reagovat na konflikt – „vybuchnout“ v takové situaci bylo zakázané – raději svoje emoce i projevy chování potlačí. Vzhledem k tomu, že součástí emocí jsou i složité biochemické děje v těle, nelze je potlačit úplně, ale pouze vnější projevy chování, či jejich uvědomování. Pokud stresová situace přetrvává a dotyčný na ni nereaguje, mohou se objevit sklony k použití alkoholu, medikace či jiných drog nebo naopak člověk zcela rezignuje, cítí se bezmocný a dochází k reakci těla – somatizaci, vzniku tělesného onemocnění.

 

Tělesná reakce poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali

Když bychom to shrnuli, můžeme říci, že základním principem vzniku psychosomatických onemocnění je to, že neadekvátně reagujeme na zátěžovou reakci, neodpovídáme svými emocemi, rozumem ani chováním a proto musí tuto funkci zastoupit naše tělo. Tělesná reakce tedy – většinou bolestivým způsobem – poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali, protože naše duševní reakce se nachází v „okovech“ vnějších přijatých norem, tlaku okolí a výchovou v dětství. Velmi se mi líbí přirovnání psychosomatiky k ekologii duše, protože řeší konflikt mezi přírodou-přirozeností a kulturou-přijatými společenskými normami. Zvědomněním a prožitím emocí, nácvikem adekvátního chování (společensky přijatelným, ale nepotlačovaným – asertivním) a citlivou proměnou svého sebepojetí se lze bolestí postupně zbavovat, uzdravit se, opakování nemocí předcházet.

 

MUDr. Tereza Hodycová

Co to je psychosomatický přístup v terapii?

Definicí psychosomatiky lze najít nespočet od extrémně složitých až po nesmírně zjednodušující. Nakonec se dostaneme k tomu, že si to každý vysvětluje trošku po svém. Styčným bodem však zůstává myšlenka, že nemoc nevzniká pouze chybou tělesnou, ale i jinou v oblasti psychiky.

O tom, že se v dnešní době často psychosomatika staví jako alternativa ke klasické medicíně, jsem již napsala jiný článek, proto bych se chtěla nyní věnovat tomu, jak vnímám psychosomatický přístup ve své terapeutické praxi.

Přestože v názvu “psychosomatika” jsou brány v potaz pouze dvě složky nemoci/zdraví a to „psycho“ = psychika a „soma“ = tělesno, přikláním se spíše k celostnímu způsobu vnímání člověka a jeho zdravotních potíží. Přemýšlet v terapii v souvislostech jak biologických aspektů těla, emocí, myšlení, vztahů k okolí i sobě, osobám blízkým i vzdálenějším, tak i víry, spirituality a celkového naladění člověka ve světě. Psychosomatika pro mě znamená komplexní náhled na člověka v jeho celistvosti a kontextu jeho života.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že nelze vyčleňovat nemoci psychosomatické a somatické – jde zkrátka o nemoc celého člověka v jeho určité životní situaci. Tím však nerozporuji, že některé zdravotní problémy lze více či méně efektivně vyřešit spíše na úrovni těla, jiné zasluhují větší péči o psychickou složku nemoci. Troufám si říci, že někteří lidé mají spíše sklon onemocnět fyzicky, jiní se spíše trápí na úrovni psýché. Je jen těžko rozhodnout, které z těchto utrpení je horší. Vhodnou terapeutickou podporou se však dá pomoci oběma skupinám, ať už s pomocí medikace, chirurgického zákroku či psychoterapie – to závisí na konkrétním člověku a typu jeho onemocnění. Podpůrná psychologická podpora však pomůže téměř vždy.

 

Jak to probíhá prakticky?

S klienty při rozhovoru zkoumáme samotné onemocnění či jeho symptomy z hlediska principu a pátráme po podobných principech v oblasti myšlení, chování, vztahů. Klient sám nachází různé paralely a souvislosti mezi svou nemocí a konkrétní životní situací, pracujeme s časovou osou, kdy přiřazujeme k milníkům zdravotních potíží milníky životních událostí. Zkoušíme nalézat také symbolické aspekty nemocí, avšak neopomíjíme ani důsledné dodržování či nastavení režimových opatření – cvičení, strava a další. – s psychickou podporou v této oblasti. Někteří lidé jsou spíše přístupni změně chování, jiní ke změně myšlení a náhledu na celou problematiku.

Dobrá zpráva však je, že není rozhodující, ze kterého konce se klubko patálií začne rozmotávat, hlavně je důležité vůbec začít.

 

V případě zájmu se na vás budu těšit ve své poradně.

MUDr. Tereza Hodycová

 

Jak jsem se dostala k psychosomatice a celostní terapii?

Z farmaceutické společnosti k vedení kurzů snižování nadváhy

Po vystudování lékařské fakulty jsem se dostala v podstatě náhodou k práci u farmaceutické společnosti. Proč jsem tam nakonec vydržela 6 let a ne pouze rok, jak jsem měla v plánu, o tom se zmíním někdy jindy. Princip farmaceutického průmyslu je založen na jednoduchém principu léčení nemocí symptom-lék. To znamená: mám horečku – vezmu si antipyretikum nebo nemohu spát- vezmu si hypnotikum nebo pálí mě žáha – vezmu si antacidum atd. Redukcionističtější pojetí lidského zdraví si snad už ani nejde představit a přesto se mnohým z nás natolik vžilo, že nedokážeme přemýšlet jinak.

Až mnohem později, v době, kdy jsem vedla kurzy snižování nadváhy STOB (Stop Obezitě), jsem se naučila, že člověk zmůže velmi mnoho rozhodnutím ve své hlavě, psychickým nastavením. Ráda jsem pozorovala, v čem se liší účastnice kurzů, kterým se daří zhubnout od těch, kterým se to nedaří. V průběhu skupinové terapie jsme se dostávali k tématům silným, velmi osobním, které na první pohled s hubnutím vůbec nesouvisely, ale na ten druhý už souvisely velmi úzce. Chtěla jsem svým svěřenkyním pomoci a příliš jsem si tehdy nevěděla rady s jejich pláčem, naštváním, občas negativitou ke všemu, s jejich vztahovými problémy, s jejich neláskou k sobě.

 

Hledám jiné přístupy k léčení těla i duše – motivační rozhovory a NLP

A tak jsem se začala pídit po možnostech vzdělávání v oblasti spíše psychoterapeutické než jen poradenské práce s lidmi. Hodně mě ovlivnil kurz Motivačních rozhovorů, které jsou založeny na respektujícím, přijímajícím a motivujícím rozhovoru s klientem, bez udílení rad.

Věta, se kterou náš instruktor Mgr. Jan Soukup jednou přišel, se mi hluboce vryla do paměti: „dobrá rada vždy nejvíce potěší toho, kdo ji uděluje“.

Začala jsem se zajímat o to, jak podpořit sebeuvědomění klientů jinak, než že jim budu radit. Jak je inspirovat, aby sami hledali cesty, jak si pomoci, jak žít kvalitnější a spokojenější život, zlepšit si zdraví.

Na doporučení jsem se dozvěděla o kurzech neuro-lingvistického programování u Kristiny Klimszové. V průběhu dvou let jsem absolvovala dva moduly výcviku a zkusila si nespočet technik vycházejících z pozorování práce nejlepších psychoterapeutů. Na vlastní kůži jsem pocítila, jaká síla je ukrytá v rozhodnutí, v postoji, názorech a jak je možné na nich pracovat a utvářet je pro náš prospěch.

 

Nalezení psychosomatiky a psychoterapie

Už na kurzu NLP se kolegové zmiňovali o pojmu psychosomatika, který jsem neznala. Začala jsem si na google vyhledávat, o co se vlastně jedná, a byla jsem uchvácena. To byla odpověď na moje otázky jak pomoci klientům! Dávalo mi to úžasný smysl a rozhodla jsem se, že tomuto směru se budu věnovat. Začala jsem navštěvovat psychosomaticky zaměřené semináře a přednášky, číst psychosomatickou literaturu, pídit se po jiných než pouze fyzických příčinách nemocí a zkoušela je u svých klientů aplikovat, vstoupila jsem do České společnosti psychosomatické medicíny. A protože jsem člověk, který je velmi opatrný na překračování svých kompetencí, jistý druh šarlatánství, začala jsem hledat akreditovaný psychoterapeutický výcvik.

„Ochutnala“ jsem řadu ze současných psychoterapeutických směrů cestou různých seminářů a kurzů. Nejvíce mě zaujal výcvik analytické psychologie České společnosti pro analytickou psychologii, vycházející z psychoterapeutických přístupů C.G. Junga. Jungova psychologie velmi úzce souvisí s psychosomatickým přístupem k nemocem a zdraví ať už na úrovni symbolů, archetypů či svým spirituálním přesahem.

 

Od kurzů a výcviků přes lékařskou praxi na interním oddělení k samostatné celostně zaměřené terapii

V rámci výcviku mám možnost nejen absorbovat nesmírnou spoustu inspirace a znalostí z psychologických teorií, ale hlavně vše prožívat na vlastní kůži v rámci sebezkušeností a v neposlední řadě využívat supervizí (poradenství od jiných psychoterapeutů) při vlastní práci s klienty. Cenné zkušenosti jsem také posbírala v průběhu mé praxe na interním oddělení v roli „klasické“ lékařky. Osvěžila jsem si, jak současný zdravotnický systém funguje přímo u zdroje, nasála mnoho životních příběhů svých pacientů a nalezla sama pro sebe jakous takous názorovou rovnováhu mezi přístupy klasické medicíny a přístupem celostním. Postupem času jsem se tedy dostala od výživového a preventivně-zdravotnického poradenství až k psychoterapii a celostnímu poradenství, které v současnosti poskytuji svým klientům individuálně i na seminářích, které organizujeme se svými kolegy v rámci projektu Health Harmony.

Od kolegy a kamaráda jsem dostala nabídku využít terapeutickou místnost v krásném prostředí Libockého dvora na Praze 6 v Centru Be Balanced (Rybničná 18/1), kde vás s radostí uvítám, potřebujete-li získat lepší náhled na své zdravotní potíže a nalézt cestu k jejich zlepšení.

 

Těším se na vaši návštěvu!

MUDr. Tereza Hodycová

+420 604 520 865

terezahodycova@gmail.com