Jarní očista organismu – každý ať to pojme po svém!

Před pár dny přišlo jaro a celý svět žije jarní očistou, detoxikačními kůrami, velikonočními půsty, více či méně extrémními očistnými rituály. Nebudu rozebírat výhody či nevýhody každého z nich ani jejich účinnost, přijde mi, že stěžejní je důvod, proč to vlastně člověk dělá.

Je totiž důležité, aby s fyzickou očistou přišla také ta psychická. Nepřijde mi příliš efektivní držet přísnou „detoxikační“ dietu a u toho trpět a těšit se, až znovu budu moci normálně jíst. Stejně tak pustit se do nějaké kůry jen proto, že to někde píšou, s cílem „všichni to dělají, tak já také musím“.

Jarní očista by se dle mého názoru měla prožívat všemi smysly. Dopřát si zklidnění mysli a zaposlouchat se do zvuků právě probuzené přírody, oddat se sluneční lázni, laskat se s vůněmi prvních květů, upřít oči do dálky a vnímat světle zelenou barvu prvních lístečků a s tím i ochutnávat, co to kde vlastně vyrostlo. Bez prožitku vlastního těla, celé bytosti jako součásti vyššího celku, koloběhu přírody, nemá jarní očista valného významu.

Ať už tedy držíte dietu, absolvujete nějakou speciální kůru, držíte půst, buďte stále u sebe – vnímejte, prociťujte, zvědomujte – pak dosáhnete mnohem většího efektu.

S trochou nadsázky souhlasím s bylinkáři, kteří tvrdí, že na každou zdravotní potíž roste kousek dále bylina, která jí umí vyléčit. A nemusí to být ani potíž, stačí, když je to jen potřeba – potřeba nastartovat metabolismus do nového období. Když se podíváte, co v tuto dobu začíná všude kolem rašit, jsou to přesně ty rostliny, které mají účinné látky na pročišťování. Můžeme s nimi bez obav experimentovat, přidávat do salátů, polévek, nádivek, či jen tak zobat.

 

Nabídnu pár svých osvědčených tipů:

Pampeliška (kořen a nejmladší lístky)

Na začátku jara ještě nejsou mladé lístečky hořké, tak jako v létě a kořen si ještě uchovává svoji sílu. Když se na něj podíváme „energeticky“, je v něm ukryt potenciál celé rostlinky pro růst. Obsažené účinné látky stimulují činnost jater, podporují tvorbu žluče a pomáhají rozpustit žlučové kaménky, působí močopudně a pomáhají při infekcích močových cest.

Pokud plejete záhony po zimě, nebo se snažíte o monokulturní trávník, můžete mladé rostlinky pampelišek celé vytrhnout i s kořenem, pečlivě umýt a cca 15 minut povařit. Tekutinu můžete vypít, pokud máte chuť, povařenou rostlinku i s kořenem si dejte k jídlu. Nakrájejte na menší kousky, osolte, opepřete a zalijte olejem s citronovou šťávou. Je to výborný doplněk k bramborám či jen tak.

 

Sedmikráska (květy)

Sedmikráska kvete téměř celý rok, ale na jaře má největší sílu. Jejími květy můžeme ozdobit jakýkoli salátek či polévku, posypat jídlo. Obzvláště děti to mají velmi rády – moje dcera si s oblibou přikusuje květy sedmikrásky jen tak k rohlíku. Kromě účinných látek, které mají vliv na vylučovací systém, přispívá ke kvalitě pokožky a má dezinfekční účinky na sliznice dýchacích cest, usnadňuje vykašlávání.

 

Bršlice kozí noha (nejmladší lístky)

Nejúpornější plevel na zahradě a jak dokáže být v tuto roční dobu lahodný! Přidávám jen tak lístečky ještě než se rozvinou do obvyklého tvaru do salátu a polévek. Působí močopudně, uvolňuje křeče, pomáhá při léčbě revmatismu.

 

Chybu samozřejmě neuděláte ani, když posbíráte listy petrklíče, rozrazilu, květy fialky, popence, česnáčku či tolik v poslední době oblíbeného medvědího česneku. Na jaře se v podstatě dá sníst každý plevel a můžeme si být jisti, že nám s jarní očistou vypomůže.

Tak načerpejte síly!

Tereza

Proč vznikne psychosomatické onemocnění?

Každý jsme jiný a jinak reagujeme na větší či menší těžkosti ve svém životě. Záleží na mnoha faktorech, zda bude spíše náchylnější k onemocnění naše tělo nebo naše psychika – či v nejčastějším případě kombinace obojího.

 

Souvislosti s onemocněním

Díky rozvoji psychosomatických přístupů v poslední době se zkoumalo a stále zkoumá, jak souvisí onemocnění se strukturou osobnosti, s povahou problémů, s nimiž se pacient potýká v životě, jak se konkrétní schéma chování odráží na tělesné úrovni. Protože psychosomatika původně vychází z dynamických psychoterapeutických směrů (Freudova psychoanalýza, Jungova analytická psychologie), dostáváme se ke vztahům s rodiči a rodinnými příslušníky, zkušenostmi dítěte na reakce matky k onemocněním, rodinným tabu, stereotypům chování přenášeným z generace na generaci.

Pokud pátráme po určitých přesných kauzálních (příčinných) vztazích, jakým způsobem reaguje tělo na psychickou zátěž, příliš dobře nepochodíme. Přestože lze vysledovat souvislost určitých typů onemocnění s určitými osobnostními charakteristikami – známý je příklad na výkon a rychlost orientované osobnosti typu A (dle Konrada Lorenze) s vyšším rizikem srdečně-cévních onemocnění – stěžejní v pátrání po skutečné příčině nemoci jsou individuální souvislosti každého pacienta.

 

Každý člověk je díky svému individuálnímu vývoji a zkušenostem jinak vybaven zvládat určité situace v životě.

Velmi to souvisí s představou o sobě sama, o svých hodnotách a postojích, tomu, za čím si stojíme. Pokud vyrůstáme v rodině, kde jsou emoce hněvu či smutku tabuizovány či devalvovány, dítě se naučí je potlačit, vytěsnit z vědomí jako nepřijatelné. Přitom nám jsou však matičkou přírodou dány do vínku jako cenný orientační signál, jako jakýsi kompas, který nám poskytuje orientaci ve světě. Jedná se o stejný princip, jako jsme vybaveni strachem, který nám umožňuje reagovat na potenciální nebezpečí a upozorňovat na něj.

Ti z nás, kteří se nenaučili pracovat v dětství se signálním významem svých emocí a přiměřeně na ně reagovat, často se u nich objevuje úzkost, nebo na danou situaci zareaguje tělo. Když se blíže zamyslíme nad fenoménem úzkosti, nejedná se pouze o psychický stav, nýbrž také o stav těla, kdy roste tělesné napětí, zvyšuje se srdeční frekvence, roste krevní tlak, snižuje se prokrvení periferních tělesných oblastí (studené ruce a nohy). Úzkost vzniká tehdy, když pocítíme obavu, že danou situaci nezvládneme, nebo že na ni nejsme schopni reagovat vhodným způsobem, odpovídajícím našemu naučenému sebepojetí. Člověk, který vyrostl v prostředí, kde se nenaučil adekvátně reagovat na konflikt – „vybuchnout“ v takové situaci bylo zakázané – raději svoje emoce i projevy chování potlačí. Vzhledem k tomu, že součástí emocí jsou i složité biochemické děje v těle, nelze je potlačit úplně, ale pouze vnější projevy chování, či jejich uvědomování. Pokud stresová situace přetrvává a dotyčný na ni nereaguje, mohou se objevit sklony k použití alkoholu, medikace či jiných drog nebo naopak člověk zcela rezignuje, cítí se bezmocný a dochází k reakci těla – somatizaci, vzniku tělesného onemocnění.

 

Tělesná reakce poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali

Když bychom to shrnuli, můžeme říci, že základním principem vzniku psychosomatických onemocnění je to, že neadekvátně reagujeme na zátěžovou reakci, neodpovídáme svými emocemi, rozumem ani chováním a proto musí tuto funkci zastoupit naše tělo. Tělesná reakce tedy – většinou bolestivým způsobem – poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali, protože naše duševní reakce se nachází v „okovech“ vnějších přijatých norem, tlaku okolí a výchovou v dětství. Velmi se mi líbí přirovnání psychosomatiky k ekologii duše, protože řeší konflikt mezi přírodou-přirozeností a kulturou-přijatými společenskými normami. Zvědomněním a prožitím emocí, nácvikem adekvátního chování (společensky přijatelným, ale nepotlačovaným – asertivním) a citlivou proměnou svého sebepojetí se lze bolestí postupně zbavovat, uzdravit se, opakování nemocí předcházet.

 

MUDr. Tereza Hodycová

Co to je psychosomatický přístup v terapii?

Definicí psychosomatiky lze najít nespočet od extrémně složitých až po nesmírně zjednodušující. Nakonec se dostaneme k tomu, že si to každý vysvětluje trošku po svém. Styčným bodem však zůstává myšlenka, že nemoc nevzniká pouze chybou tělesnou, ale i jinou v oblasti psychiky.

O tom, že se v dnešní době často psychosomatika staví jako alternativa ke klasické medicíně, jsem již napsala jiný článek, proto bych se chtěla nyní věnovat tomu, jak vnímám psychosomatický přístup ve své terapeutické praxi.

Přestože v názvu “psychosomatika” jsou brány v potaz pouze dvě složky nemoci/zdraví a to „psycho“ = psychika a „soma“ = tělesno, přikláním se spíše k celostnímu způsobu vnímání člověka a jeho zdravotních potíží. Přemýšlet v terapii v souvislostech jak biologických aspektů těla, emocí, myšlení, vztahů k okolí i sobě, osobám blízkým i vzdálenějším, tak i víry, spirituality a celkového naladění člověka ve světě. Psychosomatika pro mě znamená komplexní náhled na člověka v jeho celistvosti a kontextu jeho života.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že nelze vyčleňovat nemoci psychosomatické a somatické – jde zkrátka o nemoc celého člověka v jeho určité životní situaci. Tím však nerozporuji, že některé zdravotní problémy lze více či méně efektivně vyřešit spíše na úrovni těla, jiné zasluhují větší péči o psychickou složku nemoci. Troufám si říci, že někteří lidé mají spíše sklon onemocnět fyzicky, jiní se spíše trápí na úrovni psýché. Je jen těžko rozhodnout, které z těchto utrpení je horší. Vhodnou terapeutickou podporou se však dá pomoci oběma skupinám, ať už s pomocí medikace, chirurgického zákroku či psychoterapie – to závisí na konkrétním člověku a typu jeho onemocnění. Podpůrná psychologická podpora však pomůže téměř vždy.

 

Jak to probíhá prakticky?

S klienty při rozhovoru zkoumáme samotné onemocnění či jeho symptomy z hlediska principu a pátráme po podobných principech v oblasti myšlení, chování, vztahů. Klient sám nachází různé paralely a souvislosti mezi svou nemocí a konkrétní životní situací, pracujeme s časovou osou, kdy přiřazujeme k milníkům zdravotních potíží milníky životních událostí. Zkoušíme nalézat také symbolické aspekty nemocí, avšak neopomíjíme ani důsledné dodržování či nastavení režimových opatření – cvičení, strava a další. – s psychickou podporou v této oblasti. Někteří lidé jsou spíše přístupni změně chování, jiní ke změně myšlení a náhledu na celou problematiku.

Dobrá zpráva však je, že není rozhodující, ze kterého konce se klubko patálií začne rozmotávat, hlavně je důležité vůbec začít.

 

V případě zájmu se na vás budu těšit ve své poradně.

MUDr. Tereza Hodycová

 

Z jaké líhně jsem vyšla aneb pohádka mého dětství

Při psychosomatické terapii se chtě nechtě dostáváme s klienty k období dětství, ze kterého si odnášíme základní nastavení pro celý život.  Abych také nechala nahlédnout do příběhů svého dětství, napsala jsem tento článek.

 

Z Brna do západních Čech

Narodila jsem se na samém sklonku sedmdesátých let v Brně jako první – a nakonec i poslední – dítě svým přírodovědně založeným rodičům. Na svoje dětství si pamatuji, jako na období plné fantazií a barevných obrazů, vůni a krásu přírody, ve které jsem trávila hodně času – ať už na různých výletech, tak v obrovské zahradě domu v západních Čechách, který rodiče pořídili. Velká vrata na konci zahrady, která otevírala výhled na louky, lesy a široké okolí tehdy příliš netknuté krajiny, mi přináší dojetí ještě dnes.

 

Zahrada a bylinkaření

Možná už tam se zrodil můj pozitivní vztah k pěstování na zahradě, k vaření pokrmů z vlastních surovin, k jisté kreativnosti při užívání zdrojů přírody. Jasně si vzpomínám, jak oblíbený byl můj „recept“ na jablka marinovaná v ořechových listech (jablko jsem nakrájela na proužky, zabalila do listí a nechala den pod kamenem na zahradě). Tato záliba v experimentování mi zůstala dodnes.

Botanické atlasy k určování bylin byly nedílnou součástí stolu mých rodičů, stejně jako improvizované sušáky u topení na léčivky, které pravidelně – už v té době – sbírali. Brala jsem to jako samozřejmost a velmi jsem se divila, že v jiných „normálních“ rodinách se byliny nesbírají a takové věci jako pěstování zelí na zahradě berou jako ztrátu času.

 

Prostor pro fantazie

Když popustím uzdu svým vzpomínkám, vybavují se mi dlouhatánské cesty vlakem s několika přestupy, kterými jsme jezdili z Brna, kde jsme trvale bydleli,  až k západním hranicím s Německem do našeho domu – tehdy ještě v dobách železné opony. Poslední úsek cesty se jel buď autobusem, nebo na dvoukoláku zapřaženým za kolem, po silnici těsně vedle pracujících radarů, bedlivě sledujících vzdušný prostor. Náš dům – kdysi patřící odsunutým sudetským němcům – skýtal dvě půdy, zaprášené, s pavučinami a ták voňavé a vzrušující. Dále také rozsáhlý sklep, do kterého jsem zase až tak ráda nechodila, ale jako stezka odvahy byl dobrý. V patře dřevěný balkon směrem do zahrady, na jehož konci byla latrýna (splachovací záchod se nekonal), kde šlo škvírami v prknech pozorovat krajinu za domem. Velký dvůr s několika přístěnky, ve kterých jsem si vytvořila svoje království, stodola s nejrůznějšími nástroji a starodávnými zemědělskými stroji a strojky, obrovská zahrada s ovocnými stromy a krásná příroda všude kolem mi dávala neuvěřitelné náměty k fantaziím, vytváření si svých vlastních příběhů, které jsem mohla žít v přítomném okamžiku. Do tohoto období jakéhosi bezčasí ve svém dětství se vracím moc ráda a připomínám si ten pocit ve chvílích nepohody a spěchu, kdy mi poskytne úlevu.

 

Zvířata na dosah

Na dvoře si pobíhaly slepice, jejichž vajíčka jsem chodila pravidelně vybírat. V kurníku u slepic jsem byla jako doma. Společně se slepicemi v přístěnku pobývaly dvě kozy – na větší z nich jsem i jezdila jako na koni, ale její mléko nechutně smrdělo…cesta ke kozím výrobkům, které dnes miluji, pak byla dost dlouhá. U stropu hospodářských stavení si každoročně vlaštovky stavěly hnízda – ještě si dokážu vybavit zvuk jejich švitoření. Místo pískoviště jsem měla velkou hromadu bílého písku, na kterém kvetly červené drobné kvítky drchničky… a na to, jak jsme s babičkou utíkaly v noci na zahradu zakrývat kupky sena před deštěm, také nikdy nezapomenu, stejně jako na večerní vyjíždky na kole s venčením naší jezevčice Nýčeny (Nietzscheny – ano, jméno bylo po tom filozofovi) a následně všech jejích čtyř štěňat, které zde počala.

 

Místo pionýra kroužek ochránců přírody

V západních Čechách jsem prožila několik sladkých let na přelomu dětství a dospívání, kdy jsem zde chodila i do školy, prošla si svojí první velkou láskou k dvojnásobnému propadlíkovi Pavlu Votavovi, který byl prostě neodolatelný (holt jsem byla spíš na čerty než na anděly J), zakusila první „profesní“ úspěchy při soutěžích Zlatý list v roli experta na botaniku a načerpala tolik kouzla těch zajímavých míst. Velkým vzorem a inspirací mi byl náš učitel přírodopisu a současně vedoucí kroužku ochránců přírody p. učitel (tehdy vlastně ještě soudruh učitel) Karel Martínek. Říkal mi „Terezie“, přestože se jmenuji Tereza. Nesnášela jsem to a o to více si mě dobíral, všechny děti ho zbožňovaly, uměl žít život s nadhledem. Moc mě mrzí, že v tomto životě se s ním už nepotkám… Když si přehrávám všechno to naše přírodovědné bádání, botanické procházky lesem a loukami, pozorování ptáků, vodní „havěti“. Díky tomu mi přijde přirozené vědět, kde která kytka roste, jak se jmenuje a zda je „jedlá“. Bylo pro mě mnohem jednodušší se po letech vrátit k přírodní medicíně, která dle mého názoru má v léčebných strategiích svoje místo.

Přestože jsem si zde nežila zdaleka v luxusu – vodu na koupání jsme museli ohřívat na plotně, o latrýně jsem se už zmiňovala (škvírami v zimě pěkně fučelo…), televizi jsme neměli, maso jsme nejedli – vzpomínky mi zůstaly pohádkové.

 

Návrat do města

Pak přišla sametové revoluce , po které jsme se odstěhovali zpátky do Brna, „kouzelný“ dům prodali… a já začala chodit na gymnázium. Zvládla jsem přijímačky do prvního otevřeného běhu sedmiletých gymnázií. Sbohem bezčasí, rozlehlé louky a lesy, remízky u třech břízek, vůně mechů a lučních bylin, potůčku s vrbami, tajemný dube, pod kterým sídlí čaroděj, přezrálé třešně ze stromu, zelí, na kterém se dalo sedět, drátěné vozítko „Čilek“, na kterém jsem se vozila po zahradě dolů … začalo nové období mého života ve městě.

Moje zážitky a prožitky z dětství mi daly jakousi vyšší vnímavost ke koloběhu přírody ať už té domestikované, tak divoké, prostor k zapojení imaginace a fantazií, které dotvářely můj svět, možnost prožívat realitu v přítomném okamžiku. Možná díky tomu se mi alespoň občas tyto dovednosti daří aplikovat i v současnosti a inspirují mne pro práci s klienty.

 

Jak jsem se dostala k psychosomatice a celostní terapii?

Z farmaceutické společnosti k vedení kurzů snižování nadváhy

Po vystudování lékařské fakulty jsem se dostala v podstatě náhodou k práci u farmaceutické společnosti. Proč jsem tam nakonec vydržela 6 let a ne pouze rok, jak jsem měla v plánu, o tom se zmíním někdy jindy. Princip farmaceutického průmyslu je založen na jednoduchém principu léčení nemocí symptom-lék. To znamená: mám horečku – vezmu si antipyretikum nebo nemohu spát- vezmu si hypnotikum nebo pálí mě žáha – vezmu si antacidum atd. Redukcionističtější pojetí lidského zdraví si snad už ani nejde představit a přesto se mnohým z nás natolik vžilo, že nedokážeme přemýšlet jinak.

Až mnohem později, v době, kdy jsem vedla kurzy snižování nadváhy STOB (Stop Obezitě), jsem se naučila, že člověk zmůže velmi mnoho rozhodnutím ve své hlavě, psychickým nastavením. Ráda jsem pozorovala, v čem se liší účastnice kurzů, kterým se daří zhubnout od těch, kterým se to nedaří. V průběhu skupinové terapie jsme se dostávali k tématům silným, velmi osobním, které na první pohled s hubnutím vůbec nesouvisely, ale na ten druhý už souvisely velmi úzce. Chtěla jsem svým svěřenkyním pomoci a příliš jsem si tehdy nevěděla rady s jejich pláčem, naštváním, občas negativitou ke všemu, s jejich vztahovými problémy, s jejich neláskou k sobě.

 

Hledám jiné přístupy k léčení těla i duše – motivační rozhovory a NLP

A tak jsem se začala pídit po možnostech vzdělávání v oblasti spíše psychoterapeutické než jen poradenské práce s lidmi. Hodně mě ovlivnil kurz Motivačních rozhovorů, které jsou založeny na respektujícím, přijímajícím a motivujícím rozhovoru s klientem, bez udílení rad.

Věta, se kterou náš instruktor Mgr. Jan Soukup jednou přišel, se mi hluboce vryla do paměti: „dobrá rada vždy nejvíce potěší toho, kdo ji uděluje“.

Začala jsem se zajímat o to, jak podpořit sebeuvědomění klientů jinak, než že jim budu radit. Jak je inspirovat, aby sami hledali cesty, jak si pomoci, jak žít kvalitnější a spokojenější život, zlepšit si zdraví.

Na doporučení jsem se dozvěděla o kurzech neuro-lingvistického programování u Kristiny Klimszové. V průběhu dvou let jsem absolvovala dva moduly výcviku a zkusila si nespočet technik vycházejících z pozorování práce nejlepších psychoterapeutů. Na vlastní kůži jsem pocítila, jaká síla je ukrytá v rozhodnutí, v postoji, názorech a jak je možné na nich pracovat a utvářet je pro náš prospěch.

 

Nalezení psychosomatiky a psychoterapie

Už na kurzu NLP se kolegové zmiňovali o pojmu psychosomatika, který jsem neznala. Začala jsem si na google vyhledávat, o co se vlastně jedná, a byla jsem uchvácena. To byla odpověď na moje otázky jak pomoci klientům! Dávalo mi to úžasný smysl a rozhodla jsem se, že tomuto směru se budu věnovat. Začala jsem navštěvovat psychosomaticky zaměřené semináře a přednášky, číst psychosomatickou literaturu, pídit se po jiných než pouze fyzických příčinách nemocí a zkoušela je u svých klientů aplikovat, vstoupila jsem do České společnosti psychosomatické medicíny. A protože jsem člověk, který je velmi opatrný na překračování svých kompetencí, jistý druh šarlatánství, začala jsem hledat akreditovaný psychoterapeutický výcvik.

„Ochutnala“ jsem řadu ze současných psychoterapeutických směrů cestou různých seminářů a kurzů. Nejvíce mě zaujal výcvik analytické psychologie České společnosti pro analytickou psychologii, vycházející z psychoterapeutických přístupů C.G. Junga. Jungova psychologie velmi úzce souvisí s psychosomatickým přístupem k nemocem a zdraví ať už na úrovni symbolů, archetypů či svým spirituálním přesahem.

 

Od kurzů a výcviků přes lékařskou praxi na interním oddělení k samostatné celostně zaměřené terapii

V rámci výcviku mám možnost nejen absorbovat nesmírnou spoustu inspirace a znalostí z psychologických teorií, ale hlavně vše prožívat na vlastní kůži v rámci sebezkušeností a v neposlední řadě využívat supervizí (poradenství od jiných psychoterapeutů) při vlastní práci s klienty. Cenné zkušenosti jsem také posbírala v průběhu mé praxe na interním oddělení v roli „klasické“ lékařky. Osvěžila jsem si, jak současný zdravotnický systém funguje přímo u zdroje, nasála mnoho životních příběhů svých pacientů a nalezla sama pro sebe jakous takous názorovou rovnováhu mezi přístupy klasické medicíny a přístupem celostním. Postupem času jsem se tedy dostala od výživového a preventivně-zdravotnického poradenství až k psychoterapii a celostnímu poradenství, které v současnosti poskytuji svým klientům individuálně i na seminářích, které organizujeme se svými kolegy v rámci projektu Health Harmony.

Od kolegy a kamaráda jsem dostala nabídku využít terapeutickou místnost v krásném prostředí Libockého dvora na Praze 6 v Centru Be Balanced (Rybničná 18/1), kde vás s radostí uvítám, potřebujete-li získat lepší náhled na své zdravotní potíže a nalézt cestu k jejich zlepšení.

 

Těším se na vaši návštěvu!

MUDr. Tereza Hodycová

+420 604 520 865

terezahodycova@gmail.com