Nelezme imunitě do zelí!

Imunita člověka je nesmírně propracovaný a přírodou „vymazlený“ systém orgánů, tkání, různých druhů buněk a velkého množství chemických látek a vzájemně na sebe navazujících biochemických dějů.

Imunitní systém je důmyslný nástroj

Bez imunity bychom v běžném světě nepřežili ani den. Náš obdiv k důmyslnosti tohoto nástroje ještě vzroste, když si uvědomíme, že imunitní systém v těle plní i zdánlivě protichůdné funkce a musí přesně rozlišit, o jakou situaci se jedná a podle toho zareagovat. Těmi zdánlivě protichůdnými funkcemi myslím na jednu stranu reakci proti nepříteli (bakterie, virus, plíseň…), ale na druhou stranu toleranci vůči neškodným cizorodým částicím (prach, pyl, potrava…). Imunitní systém musí být schopen rozeznat vlastní buňky a tkáně, které nenapadá – ale jen do chvíle, než se buňky poškodí, případně se z nich genovou mutací stanou potenciálně nádorové buňky, v této chvíli již nekompromisně zakročí. Ano, takto geniální nástroj máme k dispozici!

Bohužel se často stává, že svým vlastním přičiněním mu bráníme v jeho zdravé funkci. Na vině stojí „záškodníci“ hmotní i nehmotní. Mluvím o životním stylu v celé jeho šíři. Nevhodnou stravou a nedostatkem pohybu přímo házíme imunitě klacky pod nohy. Nedostatkem spánku a stresovým přetížením tento efekt ještě znásobíme a pak není divu, že se začneme potýkat s opakovanými infekčními onemocněními, zvýšenými projevy alergie, v horším případě rozvojem autoimunitního onemocnění nebo nádorovým bujením.  Když k tomu přidáme ještě potlačování emocí, nezdravé vztahy, nedostatek respektu sami k sobě a pesimistický postoj ke světu a životu, nakládáme imunitě zátěž, kterou unést zákonitě nemůže.

Imunita je propojena s hormonálním i nervovým systémem

Imunitní systém nefunguje izolovaně, ale je v úzké komunikaci se systémem nervovým a hormonálním. Dalo by se říci, že jde o jeden velký řídicí a komunikační systém našeho těla neuro-endokrino-imunitní. Mnohé výzkumy prokazují, že např. mastocyty- žírné buňky, což je jeden druh bílých krvinek, přímo komunikují s nervovými zakončeními i s drobnými cévami v tkáních. Mastocyty jsou přímo odpovědné za projevy alergií jako je kopřivka či otoky sliznic. Záleží tedy také na stavu našeho nervového systému – jinými slovy na míře stresu, psychické rovnováze – v jaké míře se alergické projevy budou objevovat. Příkladem propojenosti imunitního systému a hormonů budiž také reakce imunitního systému na zvýšenou koncentraci glukokortikoidů při chronickém stresu. Klesá funkce NK buněk (přirozených zabíječů), je narušená pohyblivost leukocytů, mění se produkce cytokinů – chemických látek imunitního systému. Dysbalance hormonů štítné žlázy přímo ovlivňuje tvorbu bílých krvinek, nízké koncentrace hormonů štítné žlázy vedou k poruše reaktivity T-lymfocytů a významnému snížení obranyschopnosti. Tak bychom mohli pokračovat dále a dále…

Strašení už bylo dost, co tedy s tím?

Dostávám se k názvu tohoto článku. Když necháme imunitu přirozeně pracovat, budeme se těšit pevnému zdraví. Znamená to poslouchat svoje tělo, dopřát mu kvalitní stravu, nepřetěžovat ho chemickými aditivy v potravinách, dostatečně (ale ne přehnaně) se hýbat, relaxovat a radovat se z maličkostí, které život přináší.

Pohybová aktivita posiluje imunitu

Bylo prokázáno, že středně intenzivní pohybová aktivita každý den zhruba půl hodiny napomáhá zdraví  – ať už jde o prevenci nemocí infekčních, civilizačních či pohybového aparátu. Záleží samozřejmě na trénovanosti jedince, ale obecně lze říci, že nižší pohybová aktivita našemu zdraví škodí, ale stejně tak i přemrštěné tréninkové dávky mohou v těle vyvolávat chronickou stresovou reakci. Navíc bylo také zjištěno, že pobyt v přírodě výrazně zvyšuje obranyschopnost. Je to výsledkem mnoha faktorů – a zase se dostáváme k tomu, že to příroda s námi myslela od počátku dobře – jednak čerstvý vzduch s dodávkou kyslíku tkáním, sluneční svit umožňující dostatečnou tvorbu vitaminu D, zelené barvy harmonizující náš psychický stav lepší tvorbou hormonů štěstí.

Přirozená strava je pro imunitu základ

Vliv stravy na imunitu by si zasluhoval celý zvláštní článek, ale pokud bych měla shrnout základní doporučení, bude se jednat hlavně o to, jíst co nejvíce přirozených potravin, chemicky neupravovaných, s dostatkem čerstvé zeleniny a ovoce. Je vhodné do jídelníčku zařazovat co nejvíce druhů potravin, nejíst stále to stejné, střídat suroviny ať už vyznáváte spíše rostlinnou stravu nebo preferujete vyšší podíl masa. Domácí kuchyně bez polotovarů je stejně to nejlepší, co svému tělu můžete nabídnout.

Dopřejte si spánek a tělo vám poděkuje

Spánek je lék jak pro fyzické tak psychické trable. Když můžete, spěte. Samozřejmě, že všeho moc škodí, ale setkávám se opravdu s velkou převahou unavených a nedospalých lidí. Vím, že je obtížné vzdát se času, kdy člověk ještě mohl něco stihnout a jít spát. Jenže za tento „využitý“ čas pak zaplatíme vlastním zdravím. Dbejte na kvalitu spánku, vyhněte se modrému světlu před usnutím, snažte si navyknout na pravidelný spánek. A pokud máte tu luxusní možnost, krátký šlofíček po obědě může prozářit celou druhou polovinu dne.

A pamatujte, že všechny příjemné aktivity zvyšují imunitu – zvláště ty mezilidské, jako je hlazení, objímání a samozřejmě také ta aktivita začínající na „s“. Dopřejte si masáž, saunu, ale také si od srdce zazpívejte, zatančete a zasmějte. Možná se podivíte, ale vliv všech těchto aktivit se vědecky zkoumal a příznivý vliv na posílení imunity byl potvrzen!

Nezapomínejte také na svoje vztahy, neboť není silnější imunostimulans než podpora a vyjádření sounáležitosti od vašich blízkých a přátel.

Přeji vám, ať imunitní systém šlape jako hodinky (nebo spíš celý orloj)!

Tereza

P.S.:  Kdybyste si o zdraví, imunitě a její provázanosti v těle chtěli přijít popovídat, ráda vás uvidím na některém z mých seminářů!

Celostní pohled na zdraví = bio-psycho-socio-spirituální

V souvislosti s celostní medicínou a psychosomatikou se zmiňuje zdánlivě složitý termín bio-psycho-socio-spirituální model zdraví a nemoci.

To znamená, že nemoc je komplexním výsledkem interakcí mezi faktory biologickými (genetika, strava, fyzická kondice, životní prostředí), psychickými (osobnost, emoce, chování), sociálními (vztahy, kultura, socioekonomická situace) i spirituálními.

Všechny tyto vlivy spolu interagují, zpětnovazebně se ovlivňují. Nelze tedy většinou říci, kde je prvopočátek vzniku nemoci. Stejně tak, jako je zjednodušující začít léčit pouze tělo – či spíše jeden konkrétní orgán, jak je obvyklé – je zjednodušující jít pouze po psychických či duchovních příčinách.

V ideálním případě je vhodné zmapovat jednu oblast po druhé a identifikovat, jaké, co možná nejjednodušší kroky mohu sám provést ke zlepšení zdraví.

  1. BIO

genetika

S genetikou nic neuděláme, ale díky rodinné historii víme, kde má rod „achillovu patu“ a na její prevenci se zaměřit. Navíc dle posledních výzkumů z oblasti epigenetiky bylo potvrzeno, že genetickou informaci sice nemůžeme životním stylem změnit, ale můžeme ovlivnit, které geny se projeví a které zůstanou „vypnuté“. Máme tedy vlastní zdraví mnohem více ve svých rukou, než se dříve myslelo.

…a dostáváme se k mým oblíbeným 3S

Strava

Není třeba vystudovat nutriční terapii, aby člověk věděl, že některé potraviny mu ke zdraví nepřispívají. Myslím tím hlavně uzeniny, smažené výrobky na přepáleném tuku, přeslazené nápoje, vysoce průmyslově upravené produkty. Pro začátek stačí, když tyto vyměníme za čerstvou zeleninu, domácí polévku, bylinkový čaj…

Sport

Stejně to je i se sportem. Ideálem zdaleka nemusí být vyrýsované svaly z posilovny, běžecké výkony na závodech či precizně provedená stojka. Důležité je se vůbec hýbat, mít z pohybu radost. Stačí si vyjít na rychlejší procházku, vnímat své tělo.

Spánek a relaxace

Velmi opomíjená součást životního stylu. Na úkor spánku se snažíme často stihnout spoustu věcí a pak není divu, že někde dojdou baterky. Odpovězme si tedy na otázku – mohu něco zlepšit ohledně svého spánku a odpočinku celkově? Např. se mohu vyvarovat modrého světla TV či display telefonu před usnutím, mohu si vytvořit nějaký předspánkový relaxační rituál, mohu dbát na to, aby v ložnici bylo vyvětráno a příjemná teplota.

 

  1. PSYCHO

Myšlenky

Katastrofickými scénáři, které tak lehce tvoříme si přivozujeme nemalou míru stresu. Nejde o to myslet pouze pozitivně, ale umět se ubránit vlezlým negativním myšlenkám a strachům, které se nakonec z největší pravděpodobností nevyplní.

Emoce

Emoce nelze zadupat pod povrch, je důležité je umět procítit v moment, kdy přijdou. Nemusíme se hned podle nich zachovat, ale pokud je dostatečně vnímáme, mohou nám být výborným kompasem na cestě životem. Potlačováním emocí se velmi často můžeme dopracovat k mnohým onemocněním, naopak jejich přijetím dohází k dlouhodobé úlevě a větší radosti ze života.

 

  1. SOCIO

Člověk je tvor vztahový. Bez vztahů nemůžeme žít. Psychosomatice se také někdy říká interpersonální medicína – to znamená, že jsme od nejranějšího dětství utváření vztahem rodičů k nám a nás k rodičům. Později se připojují vztahy k sourozencům, širší rodině, kamarádům. V období dospívání přicházejí partnerské vztahy, vztahy ve společnosti. Nesmíme také opominout vztah k sobě. Vztahové stereotypy velmi intenzivně formují naše vzorce chování a ty zase celkově naše zdraví.

 

  1. SPIRITUÁLNÍ

Spiritualita se často zaměňuje s náboženstvím, ale rozhodně to není totéž. Uvědomění si, že na světě existuje něco, co nás přesahuje je velmi úlevné a jistým způsobem sytící. Do této oblasti patří i různé druhy rituálů, které se z moderní společnosti značně vytratily.

 

O provázanosti těchto témat, praktickými příklady i typy na samostatné cvičení se zabývám na semináři „Základní psychosomatické principy“. Aktuálně otevřené termíny jsou k nalezení zde: https://www.bebalanced.cz/seminare/. 

Superfoods – všelék nebo jen módní trend?

Jak už to tak bývá, pravda bude zhruba uprostřed. Pokud žijeme svůj život hekticky, stresujeme se, nedostatečně spíme, málo se hýbeme, je utopií očekávat, že by nás pouze pojídání superfoods uzdravilo. Pokud ale jsou tzv. superpotraviny součástí vyváženého jídelníčku a celkově rozumného životního stylu, mohou příznivě ovlivnit naše zdraví.

 

Co to vlastně superfoods je?

Superfoods je uměle vytvořený marketingový termín pro potraviny, které by měly přinášet nadstandardní zdravotní benefity oproti běžně konzumovaným jídlům. Odborná veřejnost je k tomuto názvu a vůbec vydělování určité skupiny potravin poměrně vlažná, neboť může v lidech vzbuzovat falešné naděje a přeceňovat léčivé účinky.  To, že superpotraviny jsou často mnohem cenově dražší je typickým následkem marketingového boomu kolem nich. Rozhodně tím neříkám, že nejsou zdravé. Pouze se názvem superfoods vydělují potraviny, které by i normálně měly do jídelníčku patřit jako přirozená součást. Zázračné efekty se nekonají. Respektive, mohu se konat, pokud se někdo zamiluje do superfoods a změní tak svůj dosavadní jídelníček plný průmyslově upravených potravin.

Další oblastí kolem superfoods je to, že není nějaká přesná klasifikace, které potraviny sem patří a které nikoli. Mnohé z cizokrajných superfoods by se dalo nahradit lokálním ovocem nebo zeleninou při zachování stejných nutričních benefitů. Co za benefity to tedy je?

 

Benefity superfoods

Jedná se o potraviny s vysokým obsahem vitaminů, minerálů, antioxidantů, stopových prvků, esenciálních mastných kyselin, vlákniny, bílkovin nebo enzymů. Není řečeno, že všechny výše zmíněné dohromady, ale aspoň některé z nich. Je tedy zřejmé, že superfoods jsou vlastně ideálními komponentami zdravého a pestrého jídelníčku, ať už je vyčleníme do nějaké speciální kategorie či nikoli.

Adaptogeny

V souvislosti se superfoods se často zmiňují tzv. adaptogeny. Nejedná se opět o vědecký termín, ale spíše název z alternativní medicíny. Jedná se o rostlinné produkty zvyšující obranyschopnost organismu, působí proti stresu, zlepšují schopnost přizpůsobit se = adaptovat se. Odolnost organismu zvyšují nikoli díky obsahu jedné účinné látky, nýbrž souhrou mnoha složek, široké škály fyzikálních chemických i biologických vlivů. Musí mít celkově příznivý účinek na organismus, nesmí mít žádné nežádoucí účinky. Mezi potraviny obsahující adaptogeny patří např. kustovnice čínská, ženšen, lékořice ad. Často se používají adaptogenní účinky bylin v čínské medicíně.

 

Příklady mých oblíbených superfoods a jak je připravit v kuchyni:

Avokádo

Ovoce, které bylo oblíbeno již u starých Aztéků a nazýváno ovocem plodnosti. Obsahuje vysoký podíl zdraví prospěšných nenasycených tuků, které jsou příznivé pro stav cév, antioxidantů a významným zdrojem vitaminů C, E, K, H, B3 a B5 a minerálů – zvláště draslík, zinek, měď, fosfor, mangan a magnezium.

Já používám avokádo k přípravě výborných pomazánek, do salátů, ale i v úpravě nasladko „avokádová nutella“.

 

Recept na avokádovou „nutellu“

1 zralé rozmačkané avokádo

1 polévková lžíce kvalitního kakaa

4 polévkové lžíce javorového sirupu

Vše smícháme a tyčovým mixérem rozmixujeme na hladkou pomazánku. Pro zpestření chuti můžeme přidat nasekané oříšky, pomerančovou šťávu nebo místo sladidla banán. Fantazii se meze nekladou.

 

Kakao

Kakao obsahuje řadu antioxidantů, vitaminů i minerálů. Navíc obsahuje teobromin s povzbudivým účinkem, fenylethylamin (tzv. droga zamilovaných, vyvolávající euforické pocity) a tryptofan, podporující dobrou náladu. Kakao tak působí jako prevence kardiovaskulárních onemocnění, snižuje krevní tlak, je ideální potravinou proti stresu.

Pohanka

Pohanka se nejčastěji používá jako alternativní příloha k jídlům. Je přirozeně bezlepková, takže ji mohou využít i celiatici. Obsahuje řadu minerálů, jako je mangan, zinek, selen a měď, vitaminy B1, B2, niacin, vitamin E, C. Pohanka je také významným zdrojem rutinu – flavonoidu, který příznivě ovlivňuje pružnost cév a je tak dobrou prevencí křečových žil či hemoroidů, krvácení z nosu, podporuje prokrvování, mužskou potenci, posiluje imunitní systém. Obsah rutinu se snižuje vařením, proto pohanku vařte pouze co nejkratší dobu.

 

Recept na pohankovou pomazánku

  • Šálek pohankových krup nebo lámanky
  • Šalotka
  • Stroužek česneku (nebo dva)
  • 1 menší nastruhaná mrkev
  • Dva větší žampiony
  • Lžička lahůdkového droždí
  • Lžíce oleje
  • Lžíce rozpuštěného másla
  • Sůl, pepř

Pohanku uvaříme. Na oleji orestujeme cibulku, rozetřený česnek, nastrouhanou mrkev a na malé kousky nakrájené žampiony. Do teplé směsi přidáme máslo, aby se rozpustilo, vmícháme do uvařené pohanky. Přidáme lahůdkové droždí, osolíme, opepříme, promixujeme tyčovým mixérem tak, aby byla zachována textura pomazánky (ne úplně na kaši). Vychladíme a mažeme na pečivo.

 

Česnek

Česnek je jeden z největších darů přírodní medicíny. Má silné antibakteriální, protiplísňové a antivirové účinky a současně účinný imunitní stimulant. Současně pomáhá snižovat hladinu triglyceridů a LDL cholesterolu v krvi, působí jako prevence aterosklerozy.

Mentální anorexie z pohledu psychosomatiky

Poruchy příjmu potravy bývají strašákem v hlavách rodičů dospívajících dívek. Tlakem na dokonalost, ať už od svého okolí, společnosti, deformací estetického vnímání komerčními časopisy a médii se dostávají tato onemocnění čím dál silněji ke slovu. U svých klientů, známých a přátel se setkávám velmi často se zkušenostmi s poruchami příjmu potravy. To, že není vůbec složité se v určitých životních etapách do něčeho podobného zamotat znám i sama na své kůži, kdy jsem v období dospívání prošla (naštěstí poměrně krátkou) bulimickou atakou.

Ve své práci psychosomatické terapeutky zvažuji hlavně základní principy tohoto onemocnění v souvislosti s životním kontextem daného klienta/klientky. Až na výjimky se jedná o reakci na potíže v psychosexuálním vývoji. V období dospívání se každý člověk pere se silnou ambivalencí. Na jednu stranu dívka intenzivně touží po blízkosti, podpoře, porozumění a potvrzení své ženské role od obou rodičů, na druhou stranu se snaží o osamostatnění, nezávislost a separaci od původní rodiny. Unést tyto protikladné tendence v přelomové životní situaci bývá velmi těžké pro všechny zúčastněné, pro celou rodinu. Je třeba si uvědomit, že přehoupnout se do dalšího vývojového stupně potřebuje značnou dávku odvahy. Kdo ji postrádá, rád by se vrátil zpátky. Nároky, které na člověka klade příchod dospělosti, jsou enormní – výběr budoucího povolání, začínající vztahy s druhým pohlavím, problematika sexu, odpoutání se od rodičů. Téma anorexie souvisí s odporem stát se dospělou, touhou zůstat dítětem.

Dalším aspektem je kontext nemoci ve vztazích. Nemocná totiž získává proti svým zdravým blízkým určitou převahu, zvláštní práva, velkou míru pozornosti. Odmítání jídla pak může být jakýmsi prostředkem vládnutí nad blízkými osobami – nejčastěji matkou – a současně vytvořením závislosti na těch, kdo se snaží pomáhat, snaha o znovuvytvoření těsného, symbiotického vztahu s matkou (velmi často přehnaně pečující). Témata, která se prolínají s onemocněním anorexie je strach ze života a vysoká míra agrese, kterou dotyčná obrací proti vlastnímu tělu, jeho přirozeným touhám a pudům, které bere jako nepřijatelné. Symbolicky je zde patrna touha po „stavu beztíže“ a současně posedlost svým tělem jako spojujícím prvkem s reálným světem, s jeho limity a konečností.

Anorexie se často se týká rodin, kde je tabuizována sexualita, nebo naopak v souvislosti se sexuálním zneužíváním. Obvyklé je také téma hrozícího rozvodu rodičů či jinak pošramocených vztahů, kde dítě svojí nemocí rodinu tmelí a burcuje ke společné aktivitě proti anorexii. Častá je také problematika rodiči privilegovaného sourozence, kdy se anorexie stává prostředkem dosahování větší pozornosti. Příčiny však mohou být úplně nenápadné – rodiče se snaží děti podporovat v jejich vzdělání či sportovní kariéře, ale přehlédnou skutečné schopnosti a ambice dětí. Děti se pak potýkají s nedostatečným vytvořením vlastních sebeřídících schopností, se sníženým sebevědomím, nadměrnou přizpůsobivostí očekávání okolí. Na jednu stranu se snaží očekávání rodičů splnit, na straně druhé přichází protest vyjadřovaný tělem. Anorektické pacientky spojuje touha po všeobjímající harmonii, dětské bezstarostnosti, nekonfliktního spojení s matkou. Většinou je jim cizí představa vztahu, kde lze obhajovat vlastní názor, ale zároveň také připustit kritiku – vztah vnímají buď jako 100% harmonický, nebo nepřátelský.

Jak vidno, řešení je složité, léčba zdlouhavá, náročná. Osvědčuje se kombinovat individuální i skupinovou terapii, behaviorální přístupy, kde klientky mají možnost nacvičovat adekvátní chování a reakce hlavně v oblasti regulace příjmu potravy i hlubinnou psychoterapii, která se zabývá somatizací psychických konfliktů, emočních reakcí a úzkostí. Je třeba u klientek podporovat emočně otevřenější chování, sebeprosazení, pomaličku polehoučku budovat sebevědomí ve vztazích.

 

 

 

Mých 7 S proti jarní únavě

  1. Sluneční lázeň

Už před 2 tisíci lety, za doby Hippokrata, byla helioterapie (terapie sluncem) uznávanou formou léčby některých onemocnění. Sluneční lázeň v jarním slunci je blahodárná celkově na celý nervový systém. Je ověřeno, že pobytem na slunci se zvyšují hladiny serotoninu v mozku a tím přispívá k pocitu více energie, vyšší bdělosti. Další neurohormony – endorfiny – jsou díky slunečnímu svitu uvolňovány z hypofýzy, jsou zodpovědné za dobrou náladu, pocity štěstí.

Svoji roli také hraje nedostatek vitaminu D, který se právě po osvícení kůže slunečním zářením přirozeně vytváří. Vitamin D nesouvisí pouze z pevností kostí a kvalitou kůže a vlasů, ale s celou imunitou, mozkovou aktivitou a pravděpodobně i s činností genů. Nemohu nezmínit i antibakteriální působení slunečního záření, které pomáhá u některých onemocnění kůže. Sluneční lázeň je zkrátka „boží“.

 

  1. Saláty

Salátem myslím vše, co je zelené. V tomto období lze sníst každý plevel, pupen, květ – nebo alespoň téměř každý. Přidávání plevelů do salátů a jarních polévek pomůže s „pročišťováním“. Většina jarních bylin má močopudné účinky. Jen namátkou se jedná o listy a kořeny smetanky lékařské, květy sedmikrásky, listy bršlice kozí nohy, nať popence, česnek medvědí, ptačinec, mladé lístky břízy a další a další. Mírně nahořklá chuť nám krásně navnadí žaludek pokračovat v jídle zdravě. Dopřejte si jich, jaro je jen jednou za rok!

 

  1. Sauna

Sauna má vliv na pročištění organismu. Roztahují se póry a pleť je potom čistější, hebká a pružnější. Posiluje se srdečně-cévní systém a celkově i obranyschopnost organismu, lepší se imunita. Nemalý vliv má saunování také na psychiku. Díky prohřátí dochází k uvolnění nejen svalů, ale i mysli a zmírnění úzkostí a nervozity.

 

  1. Spánek

Nejlepším předcházením únavě je dostatečný spánek. Nelze říci, kolik přesně je doporučený čas strávený spánkem. Každý jedinec má zcela individuální potřebu spánku. Co je však důležité, je jeho kvalita. Kvalitu spánku ovlivňuje mnoho faktorů jako je světlo (negativně ovlivňuje hlavně modré světlo z monitoru či TV), hluk, špatné myšlenky v hlavě, nepravidelný spánek, alkohol a mnoho dalších. Dopřejme proto kontextu svého spánku dostatečnou pozornost – vhodné jsou veškeré relaxační aktivity před spaním, nezapomínejme také na dobře vyvětranou místnost, snažme eliminovat hluk či jiné rušivé prvky, choďmě spát stále ve stejnou dobu, zohledněme složení jídelníčku (nejést těžká jídla na noc).

 

  1. Sport

Sportování, nebo klidně i jen svižná procházka na čerstvém vzduchu dělá divy. Rozprouděním krevního oběhu při tělesné zátěži roste produkce endorfinů – hormonů dobré nálady, zlepšuje se soustředění a roste bdělost. A to jsou přesně léky na jarní únavu.

 

  1. Smysl

Smyslem myslím smysl počínání – naší práce, aktivit, své role v rodině a společnosti – zkrátka všeho, čím se zabývám, čemu věnuji své síly. Člověk nemůže být čilí, pokud se do aktivit, které „musí“ stále jen nutí a nevidí v nich smysl. Jaro je období jako stvořené k jisté revizi aktivit, možnosti zkusit něco nového, odvážit se vystoupit se zajetých kolejí. Jisté osvobození od životních stereotypů může být velmi energizující.

 

… a ještě zbývá to sedmé „S“. Nuž, doplňte si každý, co vás první napadne… a jsme kromě jiného zase u krevního oběhu, hormonů štěstí, kvalitnějšího spánku, zmírnění psychických tenzí a posílení imunity.

 

To by v tom byl čert, aby nás jarní únava zmohla! A když přece, co si tak lehnout do trávy a chvíli pozorovat nebe?

Příjemné jaro!

 

Nadváha a obezita z pohledu psychosomatiky

Je jaro a hubnutí do plavek bude zanedlouho vrcholit. Zástupy žen (i mnohých mužů), urputně se snažících zredukovat větší či menší špíčky různými způsoby. Někdo volí cesty více či méně drastických diet, jiný zvýšením sportovních aktivit, někdo volí různé formy detoxů, někdo tzv. rozumné stravování s počítáním kalorií a spousty dalších postupů.

Neznám ve svém okolí ženu (a velmi málo mužů), která by váhu (nebo svůj tvar) aspoň někdy v životě neřešila – kdo se nesnaží hubnut, snaží se přibrat, ale v součtu jde stále o to samé, určitou nespokojenost se svým tělem. Nespokojenost s tělem, to, že se jeho „majiteli“ nelíbí, jak vypadá, bývá nejčastější motivací k hubnutí mladších věkových kategorií, u těch starších stojí v popředí zdravotní rizika či již přímo zdravotní následky – cukrovka, vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, bolesti kloubů ad.

Nabízí se zde tedy obligátní otázka – kdo jsme? Pokud někdo není spokojen se svým tělem, je tedy asi někým jiným, než jen tělo. Opět nás to vrací k pojetí člověka, bytosti, ke které náleží tělo, ale i další aspekty – je v podstatě jedno, zda je nazveme „duše“ a „duch“, nebo nějak úplně jinak. To, že člověk není pouze a jedině svým tělem se myslím shodneme všichni. Toto téma bylo zkoumáno nejvyššími učenci a filozofy od dob starověku (a možná ještě dříve). Odložme tedy jednostranný pohled na hubnutí a přestaňme se na chvíli zabývat příjmem a výdejem energie, alchymií jednotlivých živin a tréninkovými plány. Zkusme zapátrat po prvotní příčině chování, jež tloustnutí podporuje.

Tématem výživy v souvislosti s ostatními složkami lidské bytosti se zabýval např. Spinoza, který zdůrazňuje, že u člověka je vše tělesné zároveň i duchovní a duševní a různé „druhy potravy“ působí vždy na celého člověka. Což znamená také to, že pokud se některého druhu potravy nedostává, musí být nahrazen potravou jinou. Tím se dostáváme k jádru pudla, se kterým jsem se u svých klientů často setkávala v době, kdy jsem vedla kurzy snižování nadváhy – „podvýživa“ v oblasti psychické je dohrazována přemírou živin hmotných – jídlem.

Krásně duševní a duchovní stravu popisuje Irmgard Fuchsová v knize Psychosomatika:

„Dobrá duševní strava se skládá z pestrých lidských vztahů a přátelství, ze schopnosti spolupráce, tolerance, solidarity a velkorysosti, které se projevují formou neustálého dávání a přijímání. Vysoce hodnotnou duchovní stravou rozumíme knihy, hudbu, umění, vědu, filozofii, podnětné rozhovory, které přispívají ke kultivaci člověka tím, že zprostředkovávají sebepoznání a poznání lidí a světa. Pokud je duševní látková výměna omezena nedůvěrou, netrpělivostí, povýšeností a afekty všeho druhu, získává duševní potrava negativní příchuť a stává se spíše brzdou než pobídkou. Je ještě málo známé, že nepřátelský světový názor vede kvůli přísadě nenávisti k „otravě mysli“, která pak může postupně zničit i tělo.

Shrneme-li poznatky filozofů a budeme-li hledat společného jmenovatele pro nemírnost a závislost na jídle, najdeme jako rozhodující motiv duševně-duchovní nehybnost, která s sebou nese nutkavé činnosti a dětinskou naději na jednoduchá a pohodlná řešení životních potíží a úkolů.“

Klasická medicína je proti fenoménu obezity v úzkých. Rostoucí počet obézních na světě již před pár lety předčil počet podvyživených. Dramaticky rostou ekonomické náklady na léčbu onemocnění obezitou způsobených. Klesá kvalita života obézních lidí, klesá jejich produktivita práce a celkově i individuální svoboda a sebeúcta, která s sebou nese obrovské psychické újmy.

V sociální oblasti, tj. v mezilidských vztazích vykazují obézní lidé mnohé shodné znaky. Většinou špatně snáší napětí, jsou netrpěliví, nedůvěřiví, nadměrně pociťují strach, závist a žárlivost, což jsou všechno kvality, které vytváří odstup od ostatních, neuspokojivé vztahy. Tyto aspekty osobnosti jsou často potlačovány a maskovány právě fixací na jídlo a veškeré „machinace“ s ním spojené – hladovění, odpírání si sladkostí a v návaznosti na to přejídání.

Jinými slovy můžeme o obezitě mluvit jako o touze po „větší váze života“ nebo o vytvoření si obrany vůči světu. Nezpochybňuji faktory genetických predispozic, dědičnost „rodinného talíře“, ale i způsob práce s emocemi a vztahy uvnitř rodiny v době dětství. Dle Freudovi psychologie náleží problematika přejídání do tzv. „orálního období“ v raném dětství, jehož potřeby nebyly dostatečně uspokojeny.

Jak tedy obezitu řešit, jak pomoci svým pacientů, jak osvobodit toho hubeného člověka z jeho tukového vězení? Bohužel neexistuje nějaké jednoznačně správné řešení, jak už to u psychosomatických onemocnění bývá. Nejlépe se osvědčuje kombinace změn v životním stylu – ať už se týkají stravy a sportu – s respektující psychoterapeutickou podporou. Stěžejní je aktivita samotného obézního. Díky terapeutickému vztahu lze pracovat i s vlastním sebehodnocením, překonávat v určitém smyslu duševně-duchovní neobratnost a zmírňovat strach ze života.

Krásné jaro a chuť do života vám přeji!

MUDr. Tereza Hodycová

Jarní očista organismu – každý ať to pojme po svém!

Před pár dny přišlo jaro a celý svět žije jarní očistou, detoxikačními kůrami, velikonočními půsty, více či méně extrémními očistnými rituály. Nebudu rozebírat výhody či nevýhody každého z nich ani jejich účinnost, přijde mi, že stěžejní je důvod, proč to vlastně člověk dělá.

Je totiž důležité, aby s fyzickou očistou přišla také ta psychická. Nepřijde mi příliš efektivní držet přísnou „detoxikační“ dietu a u toho trpět a těšit se, až znovu budu moci normálně jíst. Stejně tak pustit se do nějaké kůry jen proto, že to někde píšou, s cílem „všichni to dělají, tak já také musím“.

Jarní očista by se dle mého názoru měla prožívat všemi smysly. Dopřát si zklidnění mysli a zaposlouchat se do zvuků právě probuzené přírody, oddat se sluneční lázni, laskat se s vůněmi prvních květů, upřít oči do dálky a vnímat světle zelenou barvu prvních lístečků a s tím i ochutnávat, co to kde vlastně vyrostlo. Bez prožitku vlastního těla, celé bytosti jako součásti vyššího celku, koloběhu přírody, nemá jarní očista valného významu.

Ať už tedy držíte dietu, absolvujete nějakou speciální kůru, držíte půst, buďte stále u sebe – vnímejte, prociťujte, zvědomujte – pak dosáhnete mnohem většího efektu.

S trochou nadsázky souhlasím s bylinkáři, kteří tvrdí, že na každou zdravotní potíž roste kousek dále bylina, která jí umí vyléčit. A nemusí to být ani potíž, stačí, když je to jen potřeba – potřeba nastartovat metabolismus do nového období. Když se podíváte, co v tuto dobu začíná všude kolem rašit, jsou to přesně ty rostliny, které mají účinné látky na pročišťování. Můžeme s nimi bez obav experimentovat, přidávat do salátů, polévek, nádivek, či jen tak zobat.

 

Nabídnu pár svých osvědčených tipů:

Pampeliška (kořen a nejmladší lístky)

Na začátku jara ještě nejsou mladé lístečky hořké, tak jako v létě a kořen si ještě uchovává svoji sílu. Když se na něj podíváme „energeticky“, je v něm ukryt potenciál celé rostlinky pro růst. Obsažené účinné látky stimulují činnost jater, podporují tvorbu žluče a pomáhají rozpustit žlučové kaménky, působí močopudně a pomáhají při infekcích močových cest.

Pokud plejete záhony po zimě, nebo se snažíte o monokulturní trávník, můžete mladé rostlinky pampelišek celé vytrhnout i s kořenem, pečlivě umýt a cca 15 minut povařit. Tekutinu můžete vypít, pokud máte chuť, povařenou rostlinku i s kořenem si dejte k jídlu. Nakrájejte na menší kousky, osolte, opepřete a zalijte olejem s citronovou šťávou. Je to výborný doplněk k bramborám či jen tak.

 

Sedmikráska (květy)

Sedmikráska kvete téměř celý rok, ale na jaře má největší sílu. Jejími květy můžeme ozdobit jakýkoli salátek či polévku, posypat jídlo. Obzvláště děti to mají velmi rády – moje dcera si s oblibou přikusuje květy sedmikrásky jen tak k rohlíku. Kromě účinných látek, které mají vliv na vylučovací systém, přispívá ke kvalitě pokožky a má dezinfekční účinky na sliznice dýchacích cest, usnadňuje vykašlávání.

 

Bršlice kozí noha (nejmladší lístky)

Nejúpornější plevel na zahradě a jak dokáže být v tuto roční dobu lahodný! Přidávám jen tak lístečky ještě než se rozvinou do obvyklého tvaru do salátu a polévek. Působí močopudně, uvolňuje křeče, pomáhá při léčbě revmatismu.

 

Chybu samozřejmě neuděláte ani, když posbíráte listy petrklíče, rozrazilu, květy fialky, popence, česnáčku či tolik v poslední době oblíbeného medvědího česneku. Na jaře se v podstatě dá sníst každý plevel a můžeme si být jisti, že nám s jarní očistou vypomůže.

Tak načerpejte síly!

Tereza

Proč vznikne psychosomatické onemocnění?

Každý jsme jiný a jinak reagujeme na větší či menší těžkosti ve svém životě. Záleží na mnoha faktorech, zda bude spíše náchylnější k onemocnění naše tělo nebo naše psychika – či v nejčastějším případě kombinace obojího.

 

Souvislosti s onemocněním

Díky rozvoji psychosomatických přístupů v poslední době se zkoumalo a stále zkoumá, jak souvisí onemocnění se strukturou osobnosti, s povahou problémů, s nimiž se pacient potýká v životě, jak se konkrétní schéma chování odráží na tělesné úrovni. Protože psychosomatika původně vychází z dynamických psychoterapeutických směrů (Freudova psychoanalýza, Jungova analytická psychologie), dostáváme se ke vztahům s rodiči a rodinnými příslušníky, zkušenostmi dítěte na reakce matky k onemocněním, rodinným tabu, stereotypům chování přenášeným z generace na generaci.

Pokud pátráme po určitých přesných kauzálních (příčinných) vztazích, jakým způsobem reaguje tělo na psychickou zátěž, příliš dobře nepochodíme. Přestože lze vysledovat souvislost určitých typů onemocnění s určitými osobnostními charakteristikami – známý je příklad na výkon a rychlost orientované osobnosti typu A (dle Konrada Lorenze) s vyšším rizikem srdečně-cévních onemocnění – stěžejní v pátrání po skutečné příčině nemoci jsou individuální souvislosti každého pacienta.

 

Každý člověk je díky svému individuálnímu vývoji a zkušenostem jinak vybaven zvládat určité situace v životě.

Velmi to souvisí s představou o sobě sama, o svých hodnotách a postojích, tomu, za čím si stojíme. Pokud vyrůstáme v rodině, kde jsou emoce hněvu či smutku tabuizovány či devalvovány, dítě se naučí je potlačit, vytěsnit z vědomí jako nepřijatelné. Přitom nám jsou však matičkou přírodou dány do vínku jako cenný orientační signál, jako jakýsi kompas, který nám poskytuje orientaci ve světě. Jedná se o stejný princip, jako jsme vybaveni strachem, který nám umožňuje reagovat na potenciální nebezpečí a upozorňovat na něj.

Ti z nás, kteří se nenaučili pracovat v dětství se signálním významem svých emocí a přiměřeně na ně reagovat, často se u nich objevuje úzkost, nebo na danou situaci zareaguje tělo. Když se blíže zamyslíme nad fenoménem úzkosti, nejedná se pouze o psychický stav, nýbrž také o stav těla, kdy roste tělesné napětí, zvyšuje se srdeční frekvence, roste krevní tlak, snižuje se prokrvení periferních tělesných oblastí (studené ruce a nohy). Úzkost vzniká tehdy, když pocítíme obavu, že danou situaci nezvládneme, nebo že na ni nejsme schopni reagovat vhodným způsobem, odpovídajícím našemu naučenému sebepojetí. Člověk, který vyrostl v prostředí, kde se nenaučil adekvátně reagovat na konflikt – „vybuchnout“ v takové situaci bylo zakázané – raději svoje emoce i projevy chování potlačí. Vzhledem k tomu, že součástí emocí jsou i složité biochemické děje v těle, nelze je potlačit úplně, ale pouze vnější projevy chování, či jejich uvědomování. Pokud stresová situace přetrvává a dotyčný na ni nereaguje, mohou se objevit sklony k použití alkoholu, medikace či jiných drog nebo naopak člověk zcela rezignuje, cítí se bezmocný a dochází k reakci těla – somatizaci, vzniku tělesného onemocnění.

 

Tělesná reakce poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali

Když bychom to shrnuli, můžeme říci, že základním principem vzniku psychosomatických onemocnění je to, že neadekvátně reagujeme na zátěžovou reakci, neodpovídáme svými emocemi, rozumem ani chováním a proto musí tuto funkci zastoupit naše tělo. Tělesná reakce tedy – většinou bolestivým způsobem – poukazuje na něco, co bychom rádi nevnímali, protože naše duševní reakce se nachází v „okovech“ vnějších přijatých norem, tlaku okolí a výchovou v dětství. Velmi se mi líbí přirovnání psychosomatiky k ekologii duše, protože řeší konflikt mezi přírodou-přirozeností a kulturou-přijatými společenskými normami. Zvědomněním a prožitím emocí, nácvikem adekvátního chování (společensky přijatelným, ale nepotlačovaným – asertivním) a citlivou proměnou svého sebepojetí se lze bolestí postupně zbavovat, uzdravit se, opakování nemocí předcházet.

 

MUDr. Tereza Hodycová

Co to je psychosomatický přístup v terapii?

Definicí psychosomatiky lze najít nespočet od extrémně složitých až po nesmírně zjednodušující. Nakonec se dostaneme k tomu, že si to každý vysvětluje trošku po svém. Styčným bodem však zůstává myšlenka, že nemoc nevzniká pouze chybou tělesnou, ale i jinou v oblasti psychiky.

O tom, že se v dnešní době často psychosomatika staví jako alternativa ke klasické medicíně, jsem již napsala jiný článek, proto bych se chtěla nyní věnovat tomu, jak vnímám psychosomatický přístup ve své terapeutické praxi.

Přestože v názvu “psychosomatika” jsou brány v potaz pouze dvě složky nemoci/zdraví a to „psycho“ = psychika a „soma“ = tělesno, přikláním se spíše k celostnímu způsobu vnímání člověka a jeho zdravotních potíží. Přemýšlet v terapii v souvislostech jak biologických aspektů těla, emocí, myšlení, vztahů k okolí i sobě, osobám blízkým i vzdálenějším, tak i víry, spirituality a celkového naladění člověka ve světě. Psychosomatika pro mě znamená komplexní náhled na člověka v jeho celistvosti a kontextu jeho života.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že nelze vyčleňovat nemoci psychosomatické a somatické – jde zkrátka o nemoc celého člověka v jeho určité životní situaci. Tím však nerozporuji, že některé zdravotní problémy lze více či méně efektivně vyřešit spíše na úrovni těla, jiné zasluhují větší péči o psychickou složku nemoci. Troufám si říci, že někteří lidé mají spíše sklon onemocnět fyzicky, jiní se spíše trápí na úrovni psýché. Je jen těžko rozhodnout, které z těchto utrpení je horší. Vhodnou terapeutickou podporou se však dá pomoci oběma skupinám, ať už s pomocí medikace, chirurgického zákroku či psychoterapie – to závisí na konkrétním člověku a typu jeho onemocnění. Podpůrná psychologická podpora však pomůže téměř vždy.

 

Jak to probíhá prakticky?

S klienty při rozhovoru zkoumáme samotné onemocnění či jeho symptomy z hlediska principu a pátráme po podobných principech v oblasti myšlení, chování, vztahů. Klient sám nachází různé paralely a souvislosti mezi svou nemocí a konkrétní životní situací, pracujeme s časovou osou, kdy přiřazujeme k milníkům zdravotních potíží milníky životních událostí. Zkoušíme nalézat také symbolické aspekty nemocí, avšak neopomíjíme ani důsledné dodržování či nastavení režimových opatření – cvičení, strava a další. – s psychickou podporou v této oblasti. Někteří lidé jsou spíše přístupni změně chování, jiní ke změně myšlení a náhledu na celou problematiku.

Dobrá zpráva však je, že není rozhodující, ze kterého konce se klubko patálií začne rozmotávat, hlavně je důležité vůbec začít.

 

V případě zájmu se na vás budu těšit ve své poradně.

MUDr. Tereza Hodycová

 

Z jaké líhně jsem vyšla aneb pohádka mého dětství

Při psychosomatické terapii se chtě nechtě dostáváme s klienty k období dětství, ze kterého si odnášíme základní nastavení pro celý život.  Abych také nechala nahlédnout do příběhů svého dětství, napsala jsem tento článek.

 

Z Brna do západních Čech

Narodila jsem se na samém sklonku sedmdesátých let v Brně jako první – a nakonec i poslední – dítě svým přírodovědně založeným rodičům. Na svoje dětství si pamatuji, jako na období plné fantazií a barevných obrazů, vůni a krásu přírody, ve které jsem trávila hodně času – ať už na různých výletech, tak v obrovské zahradě domu v západních Čechách, který rodiče pořídili. Velká vrata na konci zahrady, která otevírala výhled na louky, lesy a široké okolí tehdy příliš netknuté krajiny, mi přináší dojetí ještě dnes.

 

Zahrada a bylinkaření

Možná už tam se zrodil můj pozitivní vztah k pěstování na zahradě, k vaření pokrmů z vlastních surovin, k jisté kreativnosti při užívání zdrojů přírody. Jasně si vzpomínám, jak oblíbený byl můj „recept“ na jablka marinovaná v ořechových listech (jablko jsem nakrájela na proužky, zabalila do listí a nechala den pod kamenem na zahradě). Tato záliba v experimentování mi zůstala dodnes.

Botanické atlasy k určování bylin byly nedílnou součástí stolu mých rodičů, stejně jako improvizované sušáky u topení na léčivky, které pravidelně – už v té době – sbírali. Brala jsem to jako samozřejmost a velmi jsem se divila, že v jiných „normálních“ rodinách se byliny nesbírají a takové věci jako pěstování zelí na zahradě berou jako ztrátu času.

 

Prostor pro fantazie

Když popustím uzdu svým vzpomínkám, vybavují se mi dlouhatánské cesty vlakem s několika přestupy, kterými jsme jezdili z Brna, kde jsme trvale bydleli,  až k západním hranicím s Německem do našeho domu – tehdy ještě v dobách železné opony. Poslední úsek cesty se jel buď autobusem, nebo na dvoukoláku zapřaženým za kolem, po silnici těsně vedle pracujících radarů, bedlivě sledujících vzdušný prostor. Náš dům – kdysi patřící odsunutým sudetským němcům – skýtal dvě půdy, zaprášené, s pavučinami a ták voňavé a vzrušující. Dále také rozsáhlý sklep, do kterého jsem zase až tak ráda nechodila, ale jako stezka odvahy byl dobrý. V patře dřevěný balkon směrem do zahrady, na jehož konci byla latrýna (splachovací záchod se nekonal), kde šlo škvírami v prknech pozorovat krajinu za domem. Velký dvůr s několika přístěnky, ve kterých jsem si vytvořila svoje království, stodola s nejrůznějšími nástroji a starodávnými zemědělskými stroji a strojky, obrovská zahrada s ovocnými stromy a krásná příroda všude kolem mi dávala neuvěřitelné náměty k fantaziím, vytváření si svých vlastních příběhů, které jsem mohla žít v přítomném okamžiku. Do tohoto období jakéhosi bezčasí ve svém dětství se vracím moc ráda a připomínám si ten pocit ve chvílích nepohody a spěchu, kdy mi poskytne úlevu.

 

Zvířata na dosah

Na dvoře si pobíhaly slepice, jejichž vajíčka jsem chodila pravidelně vybírat. V kurníku u slepic jsem byla jako doma. Společně se slepicemi v přístěnku pobývaly dvě kozy – na větší z nich jsem i jezdila jako na koni, ale její mléko nechutně smrdělo…cesta ke kozím výrobkům, které dnes miluji, pak byla dost dlouhá. U stropu hospodářských stavení si každoročně vlaštovky stavěly hnízda – ještě si dokážu vybavit zvuk jejich švitoření. Místo pískoviště jsem měla velkou hromadu bílého písku, na kterém kvetly červené drobné kvítky drchničky… a na to, jak jsme s babičkou utíkaly v noci na zahradu zakrývat kupky sena před deštěm, také nikdy nezapomenu, stejně jako na večerní vyjíždky na kole s venčením naší jezevčice Nýčeny (Nietzscheny – ano, jméno bylo po tom filozofovi) a následně všech jejích čtyř štěňat, které zde počala.

 

Místo pionýra kroužek ochránců přírody

V západních Čechách jsem prožila několik sladkých let na přelomu dětství a dospívání, kdy jsem zde chodila i do školy, prošla si svojí první velkou láskou k dvojnásobnému propadlíkovi Pavlu Votavovi, který byl prostě neodolatelný (holt jsem byla spíš na čerty než na anděly J), zakusila první „profesní“ úspěchy při soutěžích Zlatý list v roli experta na botaniku a načerpala tolik kouzla těch zajímavých míst. Velkým vzorem a inspirací mi byl náš učitel přírodopisu a současně vedoucí kroužku ochránců přírody p. učitel (tehdy vlastně ještě soudruh učitel) Karel Martínek. Říkal mi „Terezie“, přestože se jmenuji Tereza. Nesnášela jsem to a o to více si mě dobíral, všechny děti ho zbožňovaly, uměl žít život s nadhledem. Moc mě mrzí, že v tomto životě se s ním už nepotkám… Když si přehrávám všechno to naše přírodovědné bádání, botanické procházky lesem a loukami, pozorování ptáků, vodní „havěti“. Díky tomu mi přijde přirozené vědět, kde která kytka roste, jak se jmenuje a zda je „jedlá“. Bylo pro mě mnohem jednodušší se po letech vrátit k přírodní medicíně, která dle mého názoru má v léčebných strategiích svoje místo.

Přestože jsem si zde nežila zdaleka v luxusu – vodu na koupání jsme museli ohřívat na plotně, o latrýně jsem se už zmiňovala (škvírami v zimě pěkně fučelo…), televizi jsme neměli, maso jsme nejedli – vzpomínky mi zůstaly pohádkové.

 

Návrat do města

Pak přišla sametové revoluce , po které jsme se odstěhovali zpátky do Brna, „kouzelný“ dům prodali… a já začala chodit na gymnázium. Zvládla jsem přijímačky do prvního otevřeného běhu sedmiletých gymnázií. Sbohem bezčasí, rozlehlé louky a lesy, remízky u třech břízek, vůně mechů a lučních bylin, potůčku s vrbami, tajemný dube, pod kterým sídlí čaroděj, přezrálé třešně ze stromu, zelí, na kterém se dalo sedět, drátěné vozítko „Čilek“, na kterém jsem se vozila po zahradě dolů … začalo nové období mého života ve městě.

Moje zážitky a prožitky z dětství mi daly jakousi vyšší vnímavost ke koloběhu přírody ať už té domestikované, tak divoké, prostor k zapojení imaginace a fantazií, které dotvářely můj svět, možnost prožívat realitu v přítomném okamžiku. Možná díky tomu se mi alespoň občas tyto dovednosti daří aplikovat i v současnosti a inspirují mne pro práci s klienty.