věda

Věřte jen tomu, co je vědecky dokázané!

Přátelé, vím, že se dostávám na tenký led, ale dovolím si malé zamyšlení nad dnešní situací ve světle „evidence based“ vědeckého přístupu.

Celý život jsem byla vedena ke kritickému myšlení (jsem dcerou chemika a mikrobioložky), vystudovala jsem medicínu a ekonomii (management zdravotnictví). V podstatě většinu informací, které jsem v průběhu svého studia posbírala, se nesla v duchu „tak to je“.

Pojďme si dovolit nad současným stavem zapřemýšlet trochu z nadhledu… Co se to vlastně děje? Co o tom víme? Jsme v ohrožení, nebo nejsme? Jak se přenáší virus COVID-19? Jak dlouho přežívá v reálném světě? Jak se proti němu chránit? Jak to je s promořením obyvatelstva? Je to lehké nebo těžké onemocnění? Co hrozí, když onemocnění proděláme? Budeme mít dlouhodobou imunitu, nebo se můžeme nakazit opakovaně? Jaké příznaky má nakažený? Ochrání mě bavlněná rouška? Je virus geneticky upravený nebo není? Jak dlouho musí být karanténa? Jak dlouho musí být zavřené hranice? Jak nejlépe připravit zdravotnictví na epidemii? A tak dále a tak dále…

Vědecké zkoumání běží na plné obrátky, ale k jednoznačným tvrzením zdaleka nedospělo. Různí se názory odborníků všech různých specializací – epidemiologové, mikrobiologové, imunologové, odborníci na veřejné zdravotnictví, ekonomové i vládní činitelé různých zemí se přou, který postup, která fakta jsou správná a která zkreslená. Výzkum (a zvláště v omezeném časovém rámci) není schopen odpovědět na otázky týkající se reálného světa, vždy je omezen na nějaké konkrétní podmínky, není schopen vzít v potaz celý kontext. A tím je ve hře obrovské množství proměnných, na které se nemůžeme 100% spolehnout.

A protože je mimořádná situace, tak se každý snažíme si udělat nějaký názor… jenže podle čeho, když sama věda neví? Podle toho, co řekne vláda? Podle toho, jak moc na nás někdo vykulí oči ve spotu na youtube? Podle toho, co napíše náš oblíbený novinář nebo veřejně známá osobnost? Podle toho, co sdílí na FB naši přátelé? Podle toho…?

Podle čeho tedy?

Stojíme tváří v tvář něčemu, na co si nějaký názor udělat nutně musíme, protože se musíme nějak chovat, nějak žít – nejde si ničeho nevšimnout, protože osobní svoboda se značně smrskla. A vlastně nám to dává ohromnou příležitost zjistit, jak to vlastně mám s rozhodováním a utvářením si názoru. Co mě ovlivňuje více a co méně. Podle čeho si vybírám, čemu budu věřit a proti čemu se vymezím…. A z toho se pak odvíjí, jak se budu chovat!

Psychoterapeutická práce s klienty mne naučila, že máme každý určitý filtr vnímání světa. Co je pro jednoho ohrožující, toho si druhý nemusí ani všimnout. Co je pro jednoho vysněný scénář, u toho se druhý nudí. Co je pro jednoho bytostně důležité, nad tím je jiný schopen mávnout rukou. Něco, co je pro jednoho do očí bijící, to druhý vůbec nemusí zaregistrovat. … někde jsem slyšela, že původní američtí obyvatelé byli vybiti španělskými kolonizátory nikoli proto, že by se nedokázali bránit, ale proto, že si vůbec nevšimli připlouvajících lodí. Lodě neznali, nebyly přes jejich filtr vnímání vidět.

A tak si říkám, co všechno nevidíme?

Když si občas čtu některé diskuse, kde jsou schopni se lidé urážet a vyhrožovat si, je mi z toho smutno… a to ani nemluvím o udávání a soupeření, které se rozjelo v plné parádě, politické propagandě a na druhé straně kritice všeho.

Mě osobně nedává věda přesnou odpověď na mnohé mé otázky. Nejsem např. ochotna akceptovat srovnání ČR a Mongolska, údaje o životaschopnosti viru v laboratorních podmínkách vztažené na reálný svět, epidemiologické modely pracující s jinými infekcemi ani nařízení, které z toho vyplývají. Rozhodně si nemyslím, že jsem „sežrala všechnu moudrost světa“ – spousta jistě důležitých faktů neprojde mým filtrem vnímání, ale nějak se k tomu všemu vztáhnout musím.

A proto se neustále ptám PROČ? Co je za tou informací? O čem nás zrovna toto informuje?
Když dám příklad. Stále se mluví o počtu nakažených v ČR. Jenže co je to za počet? Je to počet pozitivně testovaných v ČR – nikoli nakažených! A to je ohromný rozdíl. A podobný rozdíl bude v mnoha „vědeckých“ i dalších informacích. Co nám tedy taková fakta sdělují? Bude potřeba použít nějaký svůj vlastní způsob zpracování – někdo tomu třeba říká selský rozum, intuice, víra…

Zakončím základní otázkou, ve které se psychoterapeutický přístup shoduje s vědeckým kritickým myšlením. Než něco přijmu jako pravdu, nebo jediné správné řešení, musím si položit otázku:

Nemohlo by to být třeba i jinak?

Přátelé, přeji nám všem, abychom si zachovali čistou mysl, jakous takous rovnováhu a hlavně chuť do života ať už věříme čemukoli!
Tereza