Co ale s tím?

Opravdu neuznávám jednoznačné instantní rady a postupy, které fungují na každého. Ne vždy, když si vytyčíme úkol jsme schopni jej splnit, ne vždy to je lenost nebo chorobné odkládání povinností. Někdy nás holt životní situace staví do obrovské ambivalence, kdy váháme a váháme, sbíráme sílu se nějak rozhodnout, nějak se pohnout, ale ono to nejde, ztrácíme smysl svých činností a ne a ne se „zvetit“.

A co když právě tato ambivalence, tato nechuť či odpor k plnění úkolů nás má o něčem informovat, před něčím nás chrání. Bez toho, aniž bychom si odpověděli na takovu otázku je velmi obtížné se pustit do boje se sebou samým a na sílu se přemáhat. Co když je to obava z přetížení, co když je to fyzická bolest, co když jsou to nějaké vzorce chování, které nás psychicky chránily před strádáním v dětství? Na prozkoumání takových otázek je potřeba čas!

Jenže je také potřeba něco udělat, protože z toho „uvíznutí na místě“ můžeme psychicky klesat ještě hlouběji, máme pocit, jako bychom ztráceli prostor k životu. Nemůžeme jen tak ležet v posteli a dumat nad sebou. Anebo můžeme, ale pak už může být jediná cesta ven přes psychiatrické oddělení.

Proto moje základní doporučení klientům v podobné situaci je dělat aspoň něco. Pokusit se odhalit oblasti života, které aspoň nějak fungují. Uvařit si jídlo je činnost, která dává jednoznačný smysl, uklidit si doma, protáhnout se, jít na procházku, podepsat dětem úkoly… cokoli, co s hlavním problémem vůbec nesouvisí, ale jsme si jistí, že tohle ještě zvládneme. Krůček po krůčku pomáhá každá taková činnost rozšířit životní prostor, získat zpátky svoji sebedůvěru, svoje kompetence ovlivnit svůj život.

MUDr. Tereza Hodycová