Touha po dokonalosti
Spousta z nás po ní touží. A čím více nám na ní záleží, tím více vnímáme rozdíl mezi skutečným stavem věcí a naší iluzí, jak by to mělo vypadat dokonale. Je však zajímavé se zamyslet nad tím, kdo určil, co je dokonalé a co není. Kdo určil, jak přesně má vypadat dokonalost?
Na mých workshopech si občas povídám s účastníky o tom, jak mi přijde důležité přijímat sám sebe takového jaký je… protože, kdo to za vás má jako udělat, že 
… v psychoterapii je téma bezpodmínečného přijetí jedno veliké slzavé údolí, ale to nyní rozebírat nechci. Shrnu to pouze tak, že je lidskou přirozeností toužit po tom, aby nás někdo miloval bez výhrad… a tak nějak automaticky to očekáváme od rodičů – hlavně matky… a ne vždy ( = téměř nikdy) se to úplně podaří. A tak velmi záhy zjišťujeme, že je třeba si takovou lásku zasloužit. Postupně objevujeme postupy, které zabezpečují, že se to více či méně daří… a když se daří méně u rodičů, o to více se snažíme se zalíbit kamarádům, partnerům, společnosti… snažíme se být lepší a lepší, aby nás měli lidi rádi! Protože ze zkušenosti moc dobře víme, že kdybychom byli „jen“ takoví, jací jsme, lásku si přeci nezasloužíme. Frčíme v kolotoči pocitů nedostačivosti a na druhé straně tvrdé práce, perfekcionismu, strachu z chyb a sebezlepšování k vysněné dokonalosti. Tato hra se dá hrát poměrně dlouho, ale vyhrát se nedá…
Nechci nikoho nabádat, aby na sobě přestal pracovat a rozplynul se ve sladkém nicnedělání. Jen chci říci, že přeci v životě nejde o to být dokonalejší, ale šťastnější… a člověk, který není ochoten přijmout svoje nedokonalosti a mít se rád takový, jaký je, šťastný být nemůže. V psychoterapii přichází velmi silné momenty při otázce: „A kdo tedy vlastně jste?“ … a řekněme si popravdě, kdo z nás to vlastně ví? Není tedy náhodou mnohem důležitější hledat a objevovat různé stránky sebe sama než se hnát za iluzí dokonalosti?
Nemám jednoznačnou odpověď! Není to tak dávno, kdy mi jedna známá sdělila: „ty mě tak se*eš, jak seš furt tak dokonalá“ … jaká úleva, když v takových chvílích člověk uklidní srdeční frekvenci, přestane řešit, jak tedy být „dokonale nedokonalý“ a řekne si „jdi mi k šípku“…
A navíc je teď doba, kdy jsou keře doslova obsypané šípky. Tak až vás přepadne nutkavá touha na sobě pracovat kvůli někomu nebo něčemu, projděte se kolem lesa a nasbírejte si hrst šípků na čaj. Udělá vám to dobře .
MUDr. Tereza Hodycová
